Ender hrající, osamělý a vítězný
Filmová adaptace jednoho z nejuctívanějších sci-fi románů nastupuje na bitevní pole, které se zdá být předem ztracené.
Dílo Orsona Scotta Carda z první poloviny 80. let se svou vrstevnatostí, logickým a věcným stylem i pohledy do nitra geniálního dětského hrdiny-monstra filmovému médiu do značné míry vzpírá. Navíc má příběh, který lze snadno degradovat na tuctové schéma. Ledva náctiletý vyvolený vojevůdce, jehož úkolem je spasit svět před ničivou mimozemskou invazí, přímo svádí k další mesiášsky laděné podívané s neposkvrněnou dětskou bytostí v hlavní roli.
Cardovo dílo je samozřejmě naprostým opakem. Těžko si představit dokonalejší antitezi Knoflíkové války Louise Pergauda, v níž dětské postavy neuměle imitují dějiny dospělých. Blíže má Enderova hra k Pánovi much, ale na rozdíl od Goldingových hrdinů stržených iracionální a primitivní kmenovou podstatou je Cardův protagonista křehkým dítětem i chladně kalkulující bytostí, která je schopná takticky prosazovat svou vůli a násilí racionálně využívat jako účinný adaptační prostředek v nepřátelském prostředí.
Obava, že se filmová verze vytasí s přikrášleným odvarem originálu, je naštěstí lichá. Mladý talent Asa Butterfield předvádí zralý a přesný výkon, který dokáže hrdinovu vnitřní rozeklanost mezi soucitem a neslitovností (hrou a válkou / láskou a nenávistí) obsáhnout úsporně i na malé ploše. Režisér a scenárista Gavin Hood osekal motivickou a psychologickou bohatost předlohy a zredukoval ji do několika klíčových střetů a epizod, nicméně překvapivě udržel ve hře téměř všechny zásadní rozpory Cardova románu – střet jedince se systémem, dítěte s dospělými, krutosti a soucitu, několik vrstev manipulace.
Z filmové Enderovy hry se nicméně vytratila precizní proměna charakteru. Zatímco knižní postava zraje několik let, filmová má na svůj přerod ve futuristického „Césara bez sklonů k tyranii“ jen měsíce. Zásadnějším problémem je zploštění vztahu mezi Enderem a jeho sourozenci – jeden ze stěžejních motivů románu, vztah hrdiny a jeho sestry, se ve filmu mění spíše v křečovitý prostředek dovysvětlování hlavní zápletky.
Stejně tak interakce se spolužáky, ona vzrušující psychologicko-taktická hra o sympatie a antipatie kolektivu, zůstává upozaděná. Odloupla se i celá jedna významová vrstva vizionářsky reflektující vliv „globální sítě“ na šíření populismu a vytváření manipulativních virtuálních lídrů. Rozpaky budí i rozhodnutí zhustit časový rámec. Přeci jen, pointa lépe vynikne, když je Enderova „maturita“ rozprostřená v horizontu let, ne dní. Film pochopitelně volí dramatičtější a sevřenější rámec, který však nutně nepomáhá naléhavosti vyznění.
Co je naopak na Enderově hře nutné bezezbytku docenit, je věrnost chladnému a krutému tónu předlohy, která napadá mýty o dětské nevinnosti a nakonec rozvrátí i očekávanou katarzi slavného vítězství nad hrozivým nepřítelem. Film je adekvátně temný a emocionálně odtažitý. Přes svou vizuální vybroušenost jen málokdy sází na povrchní bombast.
Především v zámoří se na něj snáší kritika za odlidštěnost, schematičnost a nepůvodnost hlavní postavy a jejího světa. Obvinění z plagiátorství Harryho Pottera či Hunger Games jsou však naprosto absurdní. Tyto knižní série vznikly až po Cardově románu (a můžeme spekulovat, do jaké míry jím byly ovlivněny). Jejich filmové verze pak s manipulací a morálkou postav operují mnohem změkčileji a účelověji než filmový Ender. Zůstávají v jádru temnými pohádkami pro (věčné) náctileté, zatímco Enderova hra pohodlné kategorie dobra a zla nemilosrdně rozbíjí, respektive odhaluje jejich nahodilost i účelové vytváření. V tom přesahuje většinu dobové produkce.
Hoodova režie je jistě v něčem mechanická, ale v klíčových momentech dokáže přesně vystihnout duch prostředí, v němž se z dětí pod dohledem autorit stávají efektivní vojáci, vynalézavé nástroje v rukou pragmatických dospělých. V centru pozornosti filmu se ocitá vztah Endera a jeho vojenského mentora Graffa, kterého ochraptělý Harrison Ford v jednom ze svých nejlepších hereckých výkonů kariéry zasazuje přesně mezi soucitného otce a machiavelistického manipulátora.
Kontrasty mezi přísnou vojenskou rutinou a momenty, kdy Ender může ve stavu beztíže uplatnit svůj imaginativní vůdcovský talent, patří k vrcholům filmu. Podobně jako závěr, který k úlevě všech literárních puristů ctí twist předlohy a vystavuje Endera tíze morální viny a zodpovědnosti. Je nezvyklé dnes vidět blockbuster o dětském hrdinovi s tak temným a zneklidňujícím podtextem.
Je poměrně zřejmé, že za svou výjimečnost Enderova hra, podobně jako její hrdina, zaplatí daň v podobě odmítání a osamělosti. Těžko říci, na jaké publikum vlastně cílí. Pro milovníky předlohy je to vzrušující doplněk románu, do nějž je snadné vepisovat chybějící významy a kontexty. Pro ostatní může Ender vyhlížet prostě jen jako podivínské a odtažité sci-fi s poněkud obludným hrdinou.
Přísnému mormonovi Orsonu Scottu Cardovi film každopádně hanbu ani omylem nedělá.
Hodnocení: 75 %
Enderova hra (Ender’s Game)
Gavin Hood, USA, 2013, 115 minut.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
