Eno a Hyde se kochají oceánem, ale chybí jim kormidelník

Není snad nutné sáhodlouze představovat Briana Ena a Karla Hydea. Duchovní otec ambientní hudby a zpěvák londýnských Underworld se sešli, aby na desce Someday World sjednotili, rozvinuli a přivedli k životu Enovy útržky a polotovary, které ležely řadu let ladem. Slabé promo, které de facto zahrnovalo jen zveřejnění prvních dvou skladeb, jako by nepříslušelo zvučnosti obou jmen.

Bohaté zkušenosti obou matadorů na poli elektronické hudby mohly vzbudit dojem, že se Someday World stane výjimečným albem, které se ve výročních žebříčcích umístí na předních příčkách. Na trase očekávání–realita se ale cosi pokazilo. Eno i Hyde se shodují v tom, že netušili, do čeho jdou, i když je kolaborace ohromila vzájemným souzněním a téměř dětskou hravostí.

Při poslechu desky Someday World se ale posluchač spíše rozpačitě drbe na zátylku. Ne, že by si snad oba jmenovaní hráli na svém písečku a jednotlivé skladby neměly hlavu ani patu. Jsou to zejména písně Man Wakes Up a When I Built This World, které svým progrockovým étosem celou desku vyloženě sráží a ruší v poslechu. Další trojice tracků zase dojíždí na záměr spojit zvukové fragmenty do smysluplných celků, Mother of a Dog si řekne o posluchačovu pozornost až v poslední minutě a půl, přitom by závěrečný hymnický motiv mohl být stabilním pilířem celé skladby.

Brian Eno & Karl Hyde – Someday World |foto: Warp Records

Na druhou stranu dokázali Eno s Hydem celou desku odpálit zdařilým otvírákem The Satellites a následující Daddy’s Car, která bohatými aranžemi, tropickým beatem a příjemně nostalgickým textem tvoří jeden z vrcholů společné desky. Tím druhým je pak svižně odsýpající Who Rings the Bell, jejíž uvolněný, takřka prázdninový feeling nabývá na síle v kontrastu s gnozeologickým refrénem. Přese všechna pozitiva, která můžeme na Someday World najít, se ale nelze zbavit pocitu zklamání, že šlo ze spolupráce Briana Ena a Karla Hydea vytěžit daleko víc.

Hodnocení: 70 %
Brian Eno & Karl Hyde – Someday World (Warp, 2014)