Environmentalisté Dark Mountain se s projektem decivilizace neobrací na politiky, ale umělce
Vůči závěrům klimatické konference v Paříži jsou mnozí environmentalisté natolik skeptičtí, že se o její výsledky téměř nezajímají. Nad světovými konferencemi o „udržitelném rozvoji“ zlomili hůl už dávno. Patří k nim i iniciativa The Dark Mountain Project založená dvěma frustrovanými ekology v hospodě.
Za několik let své existence se stihla stát jedním z opinion leaderů mezi těmi, kteří nevěří, že se na změnu klimatu dá reagovat sérií technologických a politických kroků. Podle Dark Mountain stojíme na hezkém povrchu uvnitř zničené Země, za jejíž úpadek mohou příběhy, které si vyprávíme. Je prý načase začít si vyprávět jiné.
Plán B není
„Po velmi dlouhou dobu jsme si představovali, že ‚příroda‘ je něco, co se děje někde jinde. Škody, které pácháme, jsou sice politováníhodné, ale musí být pečlivě poměřovány s přínosy, které plenění přináší. A když dojde na nejhorší, vždycky bude nějaký plán B. Třeba se budeme moct přestěhovat na Měsíc a žít v obřích bublinách v lunárních koloniích,“ píše se v manifestu Dark Mountain. Životaschopný plán B ale neexistuje. Podle autorů manifestu jsme se dobrovolně odstřihli od jediné planety, kterou kdy budeme mít – uzavřeli jsme se ve své současné bublině – adoraci civilizace a mýtu věčného pokroku.
„Dokonce i v prosperujících liberálních společnostech Západu pokrok v mnoha směrech neuspěl v tom, co sliboval. Dnešní generace je prokazatelně méně šťastná než ty, které jí předcházely. Pracujeme víc hodin s menším sociálním zabezpečením a menší šancí vymanit se ze sociální vrstvy, v níž jsme se narodili. Jsme sice méně svázáni konvencemi či třídními rozdíly, jež překonávali naši rodiče nebo prarodiče, jsme však zároveň víc omezeni zákony, dohledem a osobním zadlužením.“
Konzumní demokracie
Náš systém popisuje manifest Dark Mountain jako konzumní demokracii, která je na pokraji věku ekocidy. Popisuje naši civilizační bublinu vystavěnou na zásobách uhlí, ropy a plynu stylem, který připomíná některé romány Cormaca McCarthyho, jehož ostatně environmentalisté zmiňují mezi autory, kteří zůstávají vůči civilizaci obezřetní. Popisuje planetu hořících pralesů, měsíčních krajin, vykutaných hor a erodující půdy, kde jsou mořská dna rozorána tažnými rybářskými sítěmi o velikosti fotbalových hřišť a zvířata držena v klecových chovech a porážena na industrializovaných jatkách. „Na samotném vrcholu spatříte udržovaný lesklý povrch, na němž vy i já stojíme v nevědomí a bez zájmu o to, co se děje pod námi. I když si občas z pocitu viny koupíme bio slepici nebo lokálně pěstovaný salát, požadujeme, aby autority udržovaly kurz, na který jsme zvyklí. Jsme tak neustále krmeni plody hrůz, jež si svým životním stylem diktujeme. Štěstí jako by se přesto nebo právě proto zdálo nedosažitelné.“
Dark Mountain si nestěžují na zamlčování informací o skutečném stavu planety, upozorňují však na to, že denně slyšíme nejenom o poškození přírody, ale také o množství řešení problémů. Většinou spočívají v politických dohodách a uplatnění specifických technologií, které si žádají vyšší tempo zkoumání, vývoje nových možností a důraz na udržitelnost. „Ale všechno bude v pohodě,“ ironizují autoři manifestu vyznění dnešního dominantního narativu. „Pořád budeme růst, pořád budeme zvyšovat výkon.“
Manifest projektu The Dark Mountain přeložený do češtiny si můžete stáhnout tady.
„Místo toho, abychom se snažili o něco tak naivního, jako je zpochybňování hodnot naší civilizace, potkáte dnešní environmentalisty spíš na korporátních konferencích, kde oslavují principy udržitelnosti a etické spotřeby. Radikální výzva ke změně společnosti byla přetvořena na nový nákupní regál a další příležitosti k nakupování,“ vymezují se Dark Mountain vůči všem, kteří chtějí na problémy životního prostředí reagovat v mezích současného systému.
Decivilizované umění
Podle Dark Mountain nás do dnešního stavu přivedly příběhy, které jsme zvyklí si vyprávět. Jejich jádrem je lidské podmanění přírody, hlavním hrdinou člověk, který se vzepřel svému animálnímu já. Od té doby, co se usadil v industrializovaných městech, mohla příroda z narativů zmizet docela. Staré legendy, díky nimž člověk nacházel smysl v každodenních životních peripetiích, byly vykázány do dětských školek. V dnešních příbězích si člověk hýčká mýtus o své výjimečnosti, nespoutanosti, o sobě jako jediném druhu, který přírodu vyzval na souboj a vyhrál. „Tato vyprávění se stala prudce nebezpečnými, protože jsme zapomněli, že jde pouze o příběhy. Slyšeli jsme je totiž tolikrát i z úst vědců, kteří vzývají rozum a považují sami sebe za dědice doby osvícenství, že jsme spolu s nimi zapomněli, jaký význam pro podobu světa má samotná schopnost vyprávět.“
Jednoznačně určit účel projektu Dark Mountain bylo zpočátku těžké i pro jeho zakladatele. Jeho veřejná prezentace se obrací především na spisovatele a jiné umělce. Samotné jméno projektu odkazuje na verše kdysi uznávaného kalifornského básníka a ikonu environmentálních aktivistů Robinsona Jefferse, zemřelého v 60. letech. Kromě Jefferse nebo zmíněného McCarthyho manifest Dark Mountain na několika místech cituje Josepha Conrada, v závěru jmenuje americkou básnířku Mary Oliver nebo básníka, romanopisce a environmentalistu Wendella Berryho jako příklady autorů, jejichž práce jsou hluboce zakořeněny v místech svého vzniku. Vyzývá k posílení tzv. decivilizovaného umění, vytváření narativů a symbolů, které člověka neoddělují od zbytku planety.
„Decivilizovaná literatura, jež nás zajímá především, nenabízí proti civilizačnímu projektu, nositeli současné ekocidy, jakousi podezřele odlidštěnou perspektivu. Zůstáváme lidmi. Chceme však propracovat perspektivu, v níž nebudeme zaujímat čelnou pozici, ale staneme se spíš jedním z vláken pavučiny. Perspektivu, která nám dovolí obhlédnout síly okolo nás.“ Zatímco jiné ekologické organizace se soustředí na konkrétní dohody nebo změny, Dark Mountain neprosazují nové politické strategie, jde jim o změnu perspektivy, změnu vnímání. Svůj cíl se nakonec rozhodli pojmenovat slovem decivilizace.
Méďův piknik
Stejně pojmenovali svůj manifest, kterému se po jeho vydání dostalo obrovské pozornosti. Prvního festivalu projektu se účastnilo 400 lidí. Dnes je projekt celosvětově známou platformou a sítí kontaktů, která provozuje web, vydává knihy a organizuje události, jako jsou zmíněné festivaly. Podle Naomi Klein je Dark Mountain fórem lidí, kde je možné mluvit upřímně o temné budoucnosti planety, místem, kde lidé, kteří si uvědomují bezprostřední možnost ekologického kolapsu, mohou truchlit. „Jedině tak se můžeme změnit,“ řekla Klein loni pro New York Times. Paul Kingsnorth s ní souhlasí, co se týče truchlení, pokud jde ale o možnost změny, zůstává skeptický. Mnozí si jeho skepticismus vykládají jako nihilismus.
New York Times loni uveřejnily text, jehož autor strávil nějaký čas na jednom z velkých Dark Mountain festivalů v jižní Anglii nazvaných opět Decivilizace. Lidé se tu účastní workshopů současného psaní o přírodě, navštěvují přednášky o omylech mainstreamové psychiatrické péče nebo čtení nových knih. Autor textu Daniel Smith popisuje i chaotické večerní tančení, zpívání v lese v maskách zvířat. „Druhý den ráno si ke mně při snídani přisedne skotský umělec a performer Dougie Strang, který je členem vedoucí komise Dark Mountain,“ píše Smith. „Ptá se, jestli jsem to v noci viděl. Když jsem šel ve tři spát, lidé se kolem váleli v bahně a harmonicky společně zpívali písničku o Méďově pikniku.“ „Super, ne?“ šklebí se na mě Dougie. „Bylo to fakt mentální, myslím, že jsme opravdu dosáhli decivilizace.“
(Citace manifestu Dark Mountain pochází z překladu Pavla Boreckého.)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
