Fake news tu byly vždycky. Teď je živí zhroucení tradičních médií

13. září 2017
Fake news

Od loňského vítězství kampaně za brexit a úspěchu Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách kraluje dnešní veřejné debatě téma fake news. Za nečekané výsledky v obou případech nesly prý účelově falešné zprávy šířící se po sociálních sítích nemalou vinu. Fake news prý najednou ve veřejném dění hrají hlavní roli, novináři podléhají mentalitě „svatých bojovníků“ a podle některých komentátorů přebírá Západ ruský model uvažování. Jsou ale falešné zprávy skutečně tak velkým problémem, jak by se podle všeobecné hysterie mohlo zdát?

Novým jevem není ani výskyt fake news, ani snaha je potlačit. Co se proměňuje, je terminologie, jakou pro ně a jejich autory používáme. Pro mnohé je to tentokrát jiné proto, že s nástupem internetu a sociálních sítí se mohou šířit snáze a rychleji. V textu pro časopis New Yorker poukazuje Andrew Chen například na paralely mezi současným strachem z internetových fake news a strachem z rozmachu rádia ve 20. a 30. letech minulého století. „Ze zastavení přílivu fake news se stala zkouška, díky které mohou digitální giganti prokázat oddanost ideálům demokracie. Jejich snahy znovuoživily debaty ohledně role masové komunikace, které existují od doby rozhlasových začátků,“ píše Chen. Zdá se, že s novostí dnešní situace to opravdu není tak jednoznačné. Nepopírají to ostatně ani mnozí z těch, kteří fake news chápou jako jeden z největších problémů současnosti.

Nejasné definice a ztráta důvěry

Přestože jsou fake news nejpropíranějším tématem letošního roku, není tento termín jednoduché definovat. Setkat se můžete s jeho omezením na záměrně smyšlené zprávy šířené za účelem propagandy, někteří politici pak pojem používají, když chtějí smést ze stolu jakékoliv informace, které se jim nehodí do krámu. Pak jsou tu ale také jednodušší fake news, které mají za cíl hlavně šokovat, generovat kliky a skrz ně peníze z reklamy. Největší hrozbou jsou falešné a zavádějící zprávy, které více či méně v dobré víře šíří tradiční média.

I v České republice se v poslední dekádě projevuje ztráta důvěry k médiím. Tisku a televizi v loňském průzkumu agentury CVVM důvěřuje okolo třetiny dotázaných. Rádia jsou na tom o něco lépe, v jejich informace vyjádřilo důvěru 45 % dotázaných. Internetovým médiím pak důvěřuje 41 %. Tento trend ale není zdaleka jenom českým problémem – s obdobným propadem důvěry se potýká většina západních zemí. Mnoho bylo napsáno o tom, jak bídně hodnotí většina Američanů dosavadní prezidentování Donalda Trumpa. Americkým médiím se ale v některých průzkumech dostává obdobného a někdy i horšího hodnocení.

Zpravodajství z ploché země

Poměrně ucelené vysvětlení podává novinář, píšící pro britský deník The Guardian, ve své knize Flat Earth News. Vydána byla v roce 2009, současnou vlnu zájmu o fake news tak předchází. Nick Davies v ní popisuje souhru faktorů, která dle něj pokles kvality médií způsobila: korporatizaci médií, tlak na novináře, aby vydávali více zpráv a rychleji, škrtání rozpočtů a z toho vyplývající častější spoléhání na agenturní zprávy, ztrátu zájmu o nejnižší úroveň místní samosprávy, ale také nákladné kvalitní zahraniční zpravodajství. Především zdůrazňuje, že prázdný prostor vyplnilo PR soukromých společností i vlád, které se naučily ovládat zpravodajský cyklus tím, že nabízí nedostatkem času a financí trpícím novinářům „zprávy“ v úhledných balíčcích.

Fake news - Donald Trump

Davies se ve Flat Earth News zaměřuje na britská média, jeho poznatky jsou nicméně relevantní i pro fungování zpravodajství v jiných zemích. Tristní stav mediální scény shrnuje ve svém desateru pravidel cynického novináře. Tím hlavním je: vybírej si zprávy, které jde pokrýt levně. Další tři pravidla se týkají bezpečnosti prezentovaných faktů a myšlenek. Davies mluví o pomyslném „elektrickém“ ohradníku, kterému se má novinář vyhnout při nakládání s informacemi, které by mohly ohrozit jeho médium. Má se vyhnout informacím, které by mohly popudit jak vládní orgány, tak soukromé subjekty, které by se mohly mstít žalobami. U jednotlivců je méně pravděpodobné, že budou mít ochotu a prostředky se mstít.

Páté pravidlo může být pro mnohé ještě provokativnější. Davies jím kritizuje snahu dát prostor oběma stranám. Problematické podle něj je, když se ve snaze o „vyváženost“ dává prostor alternativním faktům. „Když už musíte vydat něco, co není ‚bezpečné‘, narvete tam pár citátů druhé strany, abyste zprávu ‚vyvážili‘. Vyváženost znamená, že se nikdy nemusíte omlouvat.“

Druhá půlka desatera není o nic „lepší“. Dávej publiku to, co chce; upřednostňuj zjednodušení na úkor kontextu; jdi na ruku předsudkům; vždy se svez na vlně aktuální morální paniky. Nejdepresivnější je poslední pravidlo: pokud zprávu publikují všichni, sepiš ji také, i když je nedůvěryhodná.

Daviesovy závěry se dobře doplňují s tím, jak situaci popisuje na webu Reuters institutu pro studium žurnalistiky norský novinář a analytik Anders Hofseth. „Zprávy vznikají tak, že se něco stane, někdo něco řekne, někdo umístí něco do médií. Tím se naše každodenní líčení dění ve světě a určování agendy stává reaktivním: texty jsou definovány tím, co se stane a posléze bylo zaznamenáno. Pokud chcete ovlivnit náhled společnosti na nějakou konkrétní problematiku, stačí, abyste vyvolali pro média atraktivní humbuk, a najednou máte k veřejnosti volný přístup. Hranice mezi tím, co je důležité a co je pouze spektakulární (nebo pouze zábavné), je čím dál méně zřetelná,“ píše Hofseth.

Emoce „svatého bojovníka“

Mezi největší selhání médií v uplynulých dvou letech zcela jistě patří nekritické přijímání informací o zbraních hromadného ničení před válkou v Iráku (není náhodou, že z něho během loňské kampaně mnohokrát těžil Donald Trump). Britský komentátor Mick Hume v něm nevidí jen logický důsledek proměny zahraničního zpravodajství. Ve své kostrbatě pojmenované knize There Is No Such Thing as a Free Press... and We Need One More Than Ever (Nic jako svobodný tisk neexistuje … přitom ho potřebujeme více než kdy předtím) si zoufá nad postupující nadvládou emocí nad zpravodajstvím.

„Žádná mezinárodní krize nemůže být v dnešní době kompletní bez toho, aby se někteří novináři nepustili do personalizovaného zpravodajství, které Američané popisují jako ‚byl-jsem-při-tom styl‘. Staví do centra dění sebe a své pocity, s emotivním požadavkem mezinárodní intervence,“ píše Hume. Mentalitu novináře podle něj více a více nahrazuje mentalita „svatého bojovníka“, honba za pravdou strádá ve stínu snahy být „na té správné straně“.

Vmezeřená propaganda a proklaté černé listiny

Při rozebírání fake news se může zdát zvláštní nevěnovat příliš pozornosti ruské dezinformační síti, čítající lokální mutace televizní stanice RT, nebo síti webů Sputnik. Právě vliv Ruskem podporovaných fake news měl podle mnohých dostat Donalda Trumpa do Bílého domu. Ve vztahu k „tradičním“ médiím se však ani RT, ani Sputnik příliš neliší od ryze amerických webů jako Breitbart nebo Infowars.com konspirátora Alexe Jonese. Tato média – s oblibou označovaná jako „dezinformační“ – využívají prostoru, který byl ztrátou důvěry v tradiční média uvolněn. „Lidé momentálně mainstreamovým médiím nedůvěřují. První věc, kterou musí tato média udělat, je uznat, že část této nedůvěry je zcela racionální a rozumná,“ píše šéfredaktor časopisu Current Affairs Nathan J. Robinson.

Věci rozhodně nepomáhá ani přehnaná reakce amerických médií na údajný ruský vliv na výsledek loňských voleb. Například deník Washington Post dal na svém webu prostor serveru s názvem PropOrNot, který se prezentoval jako černá listina amerických médií šířících ruskou propagandu. Najdete na něm ale všechno možné, od zmíněných Infowars.com až po respektovaný finanční blog Naked Capitalism, pravicový sever Drudge Report nebo naopak k levici se přiklánějící CounterPunch a TruthDig.

Fake News

PropOrNot i Washington Post sklidily za lajdácký mccarthismus kritiku mimo jiné od komentátorů časopisu New Yorker nebo webu The Intercept. Českému pozorovateli evokuje událost několik let staré tragikomické „seznamy pravdoláskařů“ Adama B. Bartoše, které ve své době sklidily podivený posměch. K podobným postupům se teď ale uchyluje významný americký deník. Obavy ze změny mentality na Západě vyjádřil například ruský investigativní novinář a spoluautor loňské knihy The Red Web Andrej Soldatov. „Mnoho lidí ve Spojených státech začíná používat ruský model uvažování. Mluví o informační bezpečnosti a dezinformacích na sociálních sítích. To je jasné vítězství ruského přístupu. Rusko takhle uvažuje od roku 1999: mluví se o nepřátelských zahraničních médiích, o blokování webů jakožto agentů cizích mocností. Je to tak ruské! Teď ale stejné termíny používají i jiné země. Mně to připadá velmi depresivní,“ říká Soldatov v loňském rozhovoru pro americký magazín Slate.

Cenzura versus pozitivní narativ

Server PropOrNot je pouhou špičkou ledovce. Snahy cenzurovat obsah, ať už blokováním, nebo odříznutím financí, stojí v popředí boje technologických firem proti fake news. Obojí má v době digitálních monopolů Facebooku a Googlu děsivé implikace. Jak varuje Mick Hume: dokud jde o neonacisty, drtivá z nás se možná shodne na tom, že nám nevadí, když nebudou moci publikovat – kde se ale výjimky ze svobody slova zastaví a kdo o nich rozhoduje? Cenzura navíc mnohým, které postihne, hraje do karet. „Když bojovníci proti fake news tlačí technologické firmy, aby ‚hájily pravdu‘, musí čelit námitkám od digitální éře uzpůsobeného konzervativního hnutí, které vidí volání po objektivitě jako snahu zamaskovat předpojatost,“ píše Andrew Chen ve zmíněném článku v časopise New Yorker.

Neznamená to, že problém fake news nemá řešení. Nikdy však nemůže být tak přímočaré, jak by se člověku líbilo. „Nejlepší způsob, jak reagovat, není jen uvádět informace na pravou míru, jde spíš o to, že musíte mít pozitivní narativ a držet se ho,“ říká poradce finské vlády Jed Willard pro časopis Foreign Policy v článku, který stopuje úspěchy skandinávských zemí v boji proti ruským dezinformačním serverům. Vloni totiž ruský Sputnik ukončil provoz své dánské, finské, norské a švédské mutace necelý rok po jejich spuštění, velký zájem v oblasti nevyvolaly. Reid Standish ve svém článku pro Foreign Policy zdůrazňuje, že zmíněný pozitivní narativ je ve Finsku umožněný mimo jiné robustními programy sociálních dávek a nejlépe hodnoceným vzdělávacím systémem na světě. Jiné země nemusí nutně kopírovat model vyplývající ze skandinávské tradice sociální demokracie. Jasná pozitivní vize budoucnosti je ale jedním ze zřejmých klíčů k boji s fake news.

Jak zamezit přísun financí k „dezinformačním serverům“, se můžeme bavit donekonečna, přes dílčí úspěchy se tomu stejně nikdy zcela zamezit nepodaří. Navíc mohou do síta spadnout i média, která poskytují alternativní náhled na světové dění bez manipulativních úmyslů. Stejně tak můžeme řešit i složitou otázku, jak zamezit tomu, aby se na webech, které se přiživují na fake news, nezobrazovala reklama firem, které si s nimi nepřejí být spojovány.

Bavme se ale spíš o tom, jestli může fungovat současný model financování médií skrze reklamu. Není sebemenších pochyb o tom, že naše média prožívají hlubokou krizi. To, že lidé hledají alternativy, je ale jen průvodním jevem této krize, a nikoliv nutně jevem nezdravým. Když přijdeme na to, co můžeme udělat, abychom pomohli médiím dělat lépe jejich práci, nebudeme muset řešit, jak snadno jdou jejich mechanismy zneužít pro šíření lží.

Další články autora