Fanziny se nedělají pro peníze. Jejich příběh ukazuje kniha Křičím: „To jsem já.“

„Samozřejmě existovalo ještě několik výjimek a příkladů z doby před osmdesátými lety. Víme o komiksových pokusech o fanzin, jako byl Kombajn,“ dodává Miloš Hroch, který knihu uspořádal a je autorem kapitoly o zinech hardcore-punkové scény. „Udržují subkulturu pohromadě, je to jejich ideologický tmel nebo něco, co je vyděluje a čím se chtějí lišit, ale čím se mezi sebou zároveň chtějí spojovat,“ definuje význam vlastnoručně vydávaných časopisů pro punkovou nebo feministickou scénu editor Pavel Kroulík.

Kniha je prošpikovaná fantastickými propracovanými obálkami sci-fi fanzinů, stejně jako neotesanými, ale o to lákavějšími ukázkami stran po domácku slepovaných časopisů. Autor metalové Bažiny Ladislav Oliva grafiku časopisu postavil na tapetě rostlin posbíraných v mokřadech nedaleko svého bydliště. Z tiskoviny zasílané na několik málo adres z města zcela odříznutého od subkulturního dění se nakonec stalo celorepublikově známé a na scéně uznávané jméno. 

Pavel Kroulík, Miloš Hroch a Ivan Adamovič|foto: Nakladatelství PageFive

Je ovšem těžké spočítat, kolik podobných autorů po republice kdysi tvořilo do šuplíku a na jejichž ziny se nikdy pořádně nepřišlo. „Stopovat všechny fanziny nebo udělat nějaký ‚definite guide‘ k české fanzinové scéně je prakticky nemožné. Mohou například projít naprosto bez povšimnutí a jen v několika číslech,“ dodává Miloš Hroch.

Co se stalo, když přestal vycházet samizdat? Jaké ziny u nás vycházely v devadesátkách a jaké se dají v českých městech sehnat dnes? Poslechněte si celý rozhovor.