Festival Nowa Muzyka 2010
Pátý ročník festivalu Nowa Muzyka se stejně jako v loňském roce odehrál prakticky v samém centru Katovic. Ve venkovních prostorech hornického muzea se během posledního srpnového víkendu na třech pódiích představila smetánka současné elektronické scény.
Černý na bílém vypadal line-up více než vyšperkovaně, což ostatně prohlásil i Jason Chung, jehož vystoupení pod alter egem Nosaj Thing bylo mimochodem jedním z highlightů letošního pátého ročníku.
Podobně jako v loňském roce i v tom letošním byl harmonogram obou dnů sestaven tak, aby se dvě hlavní pódia prakticky nepřekrývala, takže když na jednom probíhala zvuková zkouška, člověk zkrátka přešel na druhé, kde se v tu dobu odehrávalo další vystoupení. Vzhledem ke každoročně nabitému line-upu nelze než tento systém kvitovat s nadšením. Oproti minulému ročníku se však tentokrát ani jedno ze tří pódií nedočkalo zastřešení (kvůli čemuž bylo to třetí chvílemi bohužel spíše do počtu, protože ho často rušil zvuk z hlavní stage), což se vzhledem k panujícím přeháňkám a také už chladnějšímu počasí ukázalo jako docela velká nevýhoda. Ani nekonečné fronty na výměnu reálných peněz za ty festivalové nepřidávaly první den na optimismu. V sobotu už naštěstí měla většina návštěvníků zásobu z prvního dne, takže všechno konečně fungovalo, jak mělo, nicméně posílit alespoň pro počáteční nápor počet míst pro onu výměnu reálných peněz za festivalové by rozhodně stálo za zvážení.
Páteční festivalový den nepotěšily ani nijak neavizované časové změny v podobě zkrácení koncertu Bonobo z devadesáti minut na hodinu a naopak prodloužení setu Autechre z šedesáti minut téměř na dvě hodiny. Na o pár minut opožděné začátky vystoupení už je člověk na festivalech tak nějak zvyklý, ale že nějaký koncert začne o víc jak čtvrthodinu dříve, je tedy nečekaná rána pod pás. Všechna zmíněná negativa se samozřejmě podepsala na celkovém pocitu z letošního ročníku Nowe Muzyky, který nepřekonal ten loňský, což ovšem neznamená, že po hudební (a také po zvukové!!!) stránce se opět nenašly skvělé momenty, které za cestu do Katovic rozhodně stály.
Vloni coby The Bug, letos pod hlavičkou tříčlenného projektu King Midas Sound, jinak ale opět nekompromisní Kevin Martin hned po osmé hodině večerní odpálil největší noise celého pátečního programu. Společně s MC Rogerem Robinsonem a zpěvačkou Kiki Hitomi představili album Waiting For You, které ale mělo naživo o poznání hlasitější, ostřejší a syrovější zvuk, který si pohrával nejen s ušima, ale dokázal bez sebemenších potíží rozvibrovat i další části těla.
Jak Jaga Jazzist, tak Bonobo svými koncerty rozdělili publikum na části prakticky bez výhrad uspokojené až po ty naopak zcela zklamané. Ani jedněm Ninjům nelze upřít stále skvělou koncertní sehranost, nicméně tam, kde devítihlavé norské uskupení až zbytečně své skladby natahuje a ubírá jim na energii a prvku „odsýpání“, se Bonobo drží v uposlouchatelnějších mantinelech. Neopomenutelným faktem koncertu Simona Greena a spol. byla také výtečná Andreya Triana, která díky svým hlasovým schopnostem posunula výsledný dojem z celého vystoupení Bonobo o několik příček výš.
Hendrik Weber aka Pantha Du Prince odehrál set někde na pomezí minimalu a tech houseu, hudebně díky používaným „cinkrlátkám“ čas od času připomněl současnou produkci Kierana Hebdena, ale hlavně dokázal zabavit a vtáhnout do svého světa na celých devadesát minut bez nutnosti sledování času nebo programu v duchu „co nám hraje po něm“. Což se tak úplně nedá říct o Autechre, kteří odehráli místo avizované hodiny téměř jednou tak dlouhý set, který byl opět přehlídkou nevydaného materiálu – stylově od dark ambientu přes experimentální elektroniku, noise, breaky až po rovné, ostré beaty, zvukově ale pořád v temném, postkatastrofickém a schizoidním duchu. Posluchačsky vysilující, až ubíjející, kontroverzní a slovy nikdy zcela přesně nepopsatelné. Schovaní za svými laptopy na nenasvíceném pódiu jsou Rob Brown a Sean Booth i v roce 2010 pořád důvodem k nekonečným debatám o tom proč a jak…
Sobotní program byl pro většinu lidí zřejmě méně atraktivní (přestože se oproti pátečním vystupujícím častěji jednalo o polské premiéry), což se projevilo i na menší návštěvnosti. Velká neznámá čekala na Club Stagei v podobě Stephena Wilkinsona a jeho projektu Bibio, se kterým si během pěti let prošel docela široké stylové spektrum – od folku přes shoegazerovsky zasněné IDM až po ambient a ostřejší, decentně zlámanou elektroniku. Jeho set byl nakonec podobného ražení, a kdo by si v Katovicích poslechl pouze první a poslední čtvrthodinku jeho vystoupení, asi by jen stěží hádal, že se jedná o toho samého producenta…
Což se nedá říct o Jasonu Chungovi, který předvedl coby Nosaj Thing přesně to, co by od něj člověk po poslechu debutu Drift čekal. Skvělý, atmosférický, konzistentní dubstepový set, ve kterém organicky míchal jednotlivé tracky, na místě jim dodával nové aranže a beatové spodky a především nepodbízivě bavil a poslechově hypnotizoval každou jednu minutu ze svých šedesáti přidělených. Jeden z vrcholů festivalu. To Prefuse 73 se postaral pro změnu o jedno z největších zklamání. Ač s živým bubeníkem, jeho vystoupení postrádalo jakékoli momenty hodné zapamatování. Hodně experimentální „koncert“ někde mezi abstraktním hip hopem, breakbeatem a dalšími porůznu nalámanými beaty působil chaoticky a neuspořádaně, což možná měl, nicméně výsledek byl posluchačsky spíše nevděčnou záležitostí.
Samual Shepherd si pro svůj dvouhodinový set pod aliasem Floating Points přizval i zpěvačku Fátimu, která se prvních šedesát minut spíše hledala, stejně jako samotný Shepherd. Naštěstí lidem oba vše vynahradili ve druhé hodině, která byla skvělým mixem najazzlého deephouseu, old school funky a minimalu a také skladeb, které už Fátima odzpívala kompletně celé. Přestože publikum se počítalo na desítky, co do pozitivní atmosféry a nenuceného tanečního křepčení se jednalo o jedny z nejsilnějších momentů sobotního programu.
Ten uzavřeli společným vystoupením Gonjasufi a Gaslamp Killer a zpětně vzato nutno říci, že šlo o to nejlepší zakončení pátého ročníku Nowe Muzyky, jakého se mohlo návštěvníkům dostat. Že je Gaslamp Killer neřízená střela a party maniak, který udělá z publika během pár minut běsnící dav, je všeobecně známý fakt, ale že i jeho společný gig s letošním warpovským objevem jménem Gonjasufi bude tak energický a oproti desce ještě syrovější a punkovější, bylo překvapivé zjištění. Kdo čekal profesorské monology z desky A Sufi And A Killer a vůbec více strojené vystoupení, mohl být výsledným showmanstvím obou pánů zaskočen, nicméně komu by se chtělo ve tři ráno meditovat o smyslu lidstva, když se mu místo toho nabízí nejrozjetější party celého festivalu, která v sobě navíc tracky Ancestors, Sheep, She Gone nebo Holidays také obsahuje.
Nedělní koncert Prefuse 73 a AUKSO Orchestra se už neodehrával ve festivalovém areálu, ale ve zhruba třicet minut autobusem vzdáleném prostoru galerie Szyb Wilson a také lístky na toto závěrečné vystoupení se mohly koupit samostatně. Není zcela jasné, jaký rozdíl by byl v onom koncertu, kdyby Prefuse 73 seděl v publiku jako posluchač, protože jeho osobní přínos ke hře dvacetičlenného smyčcového orchestru byl zcela minimální a často spíše úsměvný. Kdyby byl v programu na prvním místě uveden onen orchestr a až po něm Guillermo Herren, neřekl bych ani popel, ale v opačném případě to celé vyznělo jako špatný vtip. AUKSO Orchestra představil stopážově kratší „movements“ v duchu tvorby třeba Islanďana Jóhannssona, hodně repetitivní a jen zvolna se rozvíjející nápady, které byly z poloviny slabší a z poloviny výtečné. Kdo byl jejich skutečným autorem, se ovšem nepsalo ani v programu a nepadlo to ani před samotným vystoupením… Dva nepřipravené, publikem vytleskané přídavky byly nakonec zasloužené, pokud tedy onen potlesk patřil pouze AUKSO Orchestra. Guillermo Scott Herren si jej totiž za předvedený výkon rozhodně nezasloužil.
I letos stál výlet do Katovic na Nowu Muzyku rozhodně za oněch šest ve vlaku strávených hodin. Line-up, kterého se v České republice asi ještě hodně dlouho nedočkáme, a skvělý zvuk na všech pódiích sice občas kazila pokulhávající organizace a také zcela „nesvětový“ přístup k zahraničním návštěvníkům (program byl kompletně pouze v Polštině), i přesto ale nelze než pomyslný palec opět zvednout nahoru.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
