FLASHBACK: Kolosální propadák Oasis čas nezachránil

To léto jsem pobýval v Anglii a vzpomínám, že každý hudební časopis, který tehdy na ostrovech vyšel v srpnu, musel mít Oasis na obálce a uvnitř recenzi, v níž deska dostala maximální hodnocení. „A sedmý den Noel stvořil další majstrštyk,“ psalo se v Q, zatímco deník Guardian přiznal, že album „legalizuje všechno chvástání Gallagherů o jejich velikosti“. „Tohle je deska, která bude pro Oasis znamenat světovou dominanci,“ radoval se měsíčník MOJO, který Be Her Now dokonce zařadil na stejnou úroveň s albem Revolver od Beatles. Když album 21. srpna konečně vyšlo, měly hudební obchody po celé zemi otevřeno i přes noc a jen za první den zmizelo z pultů rekordních 424 tisíc kusů alba.

K desce jsem se dostal až o pár týdnů později, a když jsem ji poprvé vložil do přehrávače, nečekal jsem nic menšího než slibovanou hudební extázi. Jenže nic takového nepřišlo. Písničky se místo zapamatovatelných melodií utápěly ve velikášství a absurdně bombastické produkci, jejich stopáž byla nesmyslně natažená k šesti, sedmi minutám a všechno korunovala desetiminutová halekačka All Around the World s prostinkým refrénem vykrádajícím Hey Jude od Beatles a opakovaným ad absurdum. Smyčcové party a riffové orgie jako kdyby chtěly zakrýt prázdnotu nového materiálu. Oasis tady znějí jako kapela, která nemá co říct, ale chce to říct všemi dostupnými prostředky. Noví The Beatles? Pche, možná tak odvar z glamrockových šašků Slade.

„Bylo to jako výsledek kolektivní halucinace,“ vzpomíná na první reakce na desku publicista Alex Niven v deníku Guardian, jenž u příležitosti vydání remasterované edice Be Here Now kontaktoval autory zmíněných nadšených recenzí. Všichni potvrdili, že byli pod velkým tlakem šéfredaktorů a vydavatelů – zkritizovat všeobecně milovanou a komerčně úspěšnou kapelu, která navíc z obálky zaručeně prodávala časopisy, bylo prakticky nemožné. Be Here Now v mnohém předešlo internetový „hype“, jenž v současnosti doprovází desky vydané bez předchozího ohlášení (Beyoncé, Kanye West, Frank Ocean). Každý chce napsat první recenzi, ale zároveň nezklamat čtenáře. Navíc milovat Oasis se v polovině devadesátých let rovnalo národní hrdosti. Bratři Gallagherové zosobňovali ducha Blairovy kampaně „Cool Britannia“, jež měla změnit obraz Británie ve světě z bašty konzervativismu a tradic v dynamickou moderní společnost hledící do budoucnosti. To všechno se podepsalo na bezvýhradně kladném přijetí desky, s hudbou samotnou to ale samozřejmě nemělo nic společného. A brzy to mělo vyjít najevo.

Vystřízlivění přišlo velmi záhy. Snad žádná deska v historii nespadla tak rychle z kritického piedestalu. Poslední srpnový den zemřela při autonehodě princezna Diana a Oasis už najednou nikoho nezajímali. Prodeje Be Here Now šly rychle dolů a kompakty putovaly do slev. (Kde jsem si ho koupil i já.) Netrvalo ani měsíc a o desce se začalo mluvit jako o nejhorším albu všech dob a pověstném hřebíku do rakve britpopu, jehož osud následně dokonaly nekonfliktní, bezpohlavní kapely typu Travis, Stereophonics nebo Feeder. „Je to zvuk... party kluků na kokainu ve studiu, kterým je všechno úplně jedno,“ ohodnotil desku o několik let později sám Noel Gallagher. Přirovnal ji ke kolosálnímu omylu své kariéry. Bráchové z Manchesteru se z katastrofy svého třetího alba nikdy nevzpamatovali, byť přežili ještě dalších dvanáct let, spíše než hudbou bavili čtenáře bulváru svými skandály, hádkami a nafoukanými rozhovory.

Oasis v Knebworth Parku|foto: Creation Records

„Deska ukázala, že Oasis nejsou schopní se posunout dopředu, jako to dokázali Beatles mezi Revolverem a Sgt. Pepperem. Že jsou tak zarytě zaseklí v tradici, že jen ve skutečnosti stojí na zádech velikánů,“ píše v knize 1996 & The End of History publicista David Stubbs, podle něhož byl krach Oasis symptomem konce velkého snu Británie poloviny devadesátých let. Snu, který živil naději, že království dokáže replikovat slavnou éru šedesátých let (časy Harolda Wilsona, Beatles a Bobbyho Charltona). Prohra fotbalistů v semifinále Eura 1996, zklamání z vlády Tonyho Blaira i neslavné album Be Here Now zavedlo Británii od bezstarostné euforie devadesátek do temných depresí ze začátku nového tisíciletí a podle Stubbse dodnes žijeme ve stínu těchto událostí.

Dvě dekády od obřích koncertů v Knebworth Parku je o Oasis znovu slyšet. Minulý týden měl premiéru dokument Supersonic mapující jejich vzestup a pád. Management už neexistující kapely se rozhodl využít mediální zájem k reedici osudové desky Be Here Now, jako kdyby se chtěl pokusit o její rehabilitaci. Noel Gallagher chtěl původně album ve studiu vyčistit od nadměrných producentských triků a písničky zkrátit, ale zvládl to udělat jen s úvodní skladbou Do You Know What I Mean? a pak se na to vykašlal. Možná mu došlo, že je to zbytečná práce.

Čas Be Here Now dvakrát nepomohl. Na milost lze vzít kratší písně – I Hope, I Think, I Know, energickou My Big Mouth nebo baladu Don’t Go Away, které hravě překonají cokoliv, co Oasis natočili v novém tisíciletí. Jenže ze zbytku desky trčí prostoduchá pompéznost, která zahubila kdysi sympatickou kapelu dělnických kluků s jediným snem: stát se rock’n’rollovými hvězdami. Když se jim to podařilo, jako kdyby nevěděli, co si se svojí slávou počít. Na to, aby se vydali směrem k experimentům jako Beatles, neměli dost trpělivosti ani talentu a místo toho skončili v slepé uličce velikášských ambicí, kil kokainu a paktování s politiky. Cestu ven už nikdy nenašli.

Oasis – Be Here Now (Creation, 1997 / Big Brother, 2016)