Fleabag: Cynická potvora Phoebe Waller-Bridge otevírá ve své krachující kavárně stavidla nihilismu

30. duben 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ze seriálu Fleabag

BBC v dubnu odvysílala pokračování jednoho z nejzábavnějších komediálních seriálů dneška. Fleabag, jehož první sérii uvedla Česká televize pod trefným názvem Potvora, odstartoval hvězdnou kariéru showrunnerky Phoebe Waller-Bridge, která se z role sociopatické kavárnice v gentrifikovaném Londýně propsala do scenáristického týmu nové bondovky.

To, že si otevřela kavárnu, je docela paradox. Potvora je totiž oprsklá, sebestředná a příznačně nikdy nepadne její pravé jméno. Na začátku se naše bezejmenná antihrdinka rozchází s přítelem. On byl romantik a chtěl z jejich vztahu vymýtit masturbaci, především tu její nad projevy Baracka Obamy. Ona je schopna citu jen k morčeti, které patřilo její tragicky zemřelé kamarádce. Tenhle život je jedna velká mizérie s nulou na kontě i v kolonce přátelé. Zbývá jí jenom roztržitý otec, psychopatická macecha s cukrkandlovým úsměvem Olivie Colman a vycukaná starší sestra Claire, která je sice úspěšná podnikatelka, ale doma si schovává násilnického manžu.

Feminismus nemůže za vaše po*rané životy

Ze seriálu Fleabag

„Nejsme kámošky, jsme sestry,“ uzemní Claire jeden z mnoha pokusů Potvory o sourozenecké sblížení. Každá interakce těch dvou je mimořádně soustředěný a iluzí zbavený ponor do džungle sourozeneckých vztahů, které jsou poznamenány nevyslovenou rivalitou, a názorně předvádí, že nepřekonatelné rozdíly mezi sourozenci bývají spíš pravidlem než výjimkou. Souznění Potvory a Claire se projevuje jen náznakovitě a v naprosto nepravděpodobných situacích. Když třeba vysedávají na jedné z přednášek o ženském sebevědomí, padne otázka, zda by přítomné ženy vyměnily pět let života za dokonalou figuru. Obě jako jeden muž vystřelí ruku vzhůru a vzápětí se za tenhle statement bez mrknutí počastují výrazem „špatná feministka“.

Phoebe Waller-Bridge se ve Fleabag cynicky vysmívá rozporu mezi salonním feminismem zajištěných bílých holek a realitou světa coby pánského klubu, kde jsou výkony sebeúspěšnějších žen stále pokrytecky vytěsňovány do jim určených kategorií. Ironizuje mužské a ženské role i sociální konstrukty, které jsou v lepším případě směšné a nefunkční, v tom horším ničí lidem život. Když jsou Potvora s Claire nuceny vyrazit na víkend duchovního seberozvoje, který jim jako jeden z bizarních darů předplatil vlastní otec, ženy mají v tichosti a bez wifiny rozjímat a na kolenou cídit rozlehlou vilu, zatímco na vedlejším pozemku se rozléhá řev skupinky frustrovaných chlapíků v krizi středního věku, kteří si za své v korporátu těžce vydělané peníze vybíjí toxickou maskulinitu.

Zn. (anti)hrdinka

„Panika, panika, naděje,“ reagovala Phoebe Waller-Bridge, když měla třemi slovy popsat, jak prožívá svůj tvůrčí proces. Všestranně nadaná scenáristka, stand-up komička a herečka získala za Fleabag cenu BAFTA a její nejnovější projekt Killing Eve, který u nás pod názvem Na mušce uvedlo HBO, jich teď má rovnou čtrnáct. Romance mezi stárnoucí agentkou britské tajné služby a psychopatickou ruskou asasínkou je fúze stylové špionážky, bondovské parodie a komediální vztahovky.

Příběhy s nekonvenčními (anti)hrdinkami ostatně patří k nejvýraznějším trendům současné televize. HBO i Netflix dávají opakovaně šanci autorkám z nezávislé scény Leně Dunham nebo Brit Marling a rychle za sebou vznikly také ambiciózní autorské adaptace detektivních bestsellerů Sedmilhářky a Ostré předměty. Formát krátkých úderných epizod vytěžila zase letošní minisérie Netflixu Russian Doll s Natashou Lyonne, která je spolu s Amy Poehler a autorkou sprosté komedie Holky na tahu Leslye Headland i showrunnerkou série. Prostořeká vývojářka Nadia se v ní zacyklí do časové smyčky groteskních úmrtí, která ji opakovaně vrhají do stejné výchozí situace, dokud se jí nepodaří odhalit chybu v životním naprogramování. Je to fascinující výlet designovými byty newyorských bohémů, ale město samotné je tu zbaveno instagramových filtrů a namísto notoricky známých lokací se propadáme do jeho šedých zón, kde zánik komunit a ztráta sociálních vazeb znamená pro místní nejvážnější ohrožení.

Ze seriálu Fleabag

Můj ty smutku

Fleabag se odehrává v metropoli s podobným osudem a i v Londýně mileniálové vstupují do středního věku bez valné perspektivy. Potvora se topí v dluzích, ale je příliš hrdá na to, aby si řekla rodině o peníze. Celé dny rezignovaně posedává ve svém podniku, pozoruje, jak si sem hipsteři chodí dobít laptop, a občas se slovy „však to znáte, Londýn“ udá chleba a rajče za patnáct liber. Seriál během dvanácti pětadvacetiminutových epizod směřuje od ztřeštěné komedie k existenciální tragédii a zase zpět. První série byla o smrti a ztrátě nejbližších, ta druhá je nihilistická romance, která nápaditě ohýbá žánrová klišé. Celek pak tvoří uzavřený příběh o vině, neporozumění a strachu z odloučení, ale i lidské blízkosti.

Phoebe Waller-Bridge neustále překvapuje kombinací drsného cynismu a vnitřní křehkosti. Své výstupy uvozuje trapnou situací, provokativní hláškou nebo sprostým vtipem, postupně ale scéna potemní a často končívá emocionálním třeskem. Takzvané bourání čtvrté stěny není jen zdrojem zcizujících gagů, na kterých předvádí obdivuhodný rejstřík výrazů a gest, ale postupně si ho všímají a všelijak komentují i další postavy. Celou dobu jsme hrdince nablízku a voyeursky vstupujeme do její komfortní zóny. Když nás ve chvíli svého největšího zármutku od sebe nečekaně odstrčí s výmluvným gestem „už za mnou nechoďte, teď chci být sama“, je to jako bolestné loučení se starou kámoškou.

Phoebe Waller-Bridge je hvězda britské komediální scény, která se bude podílet i na scénáři k příští bondovce. Jak se životem protlouká její bezejmenná hrdinka ze seriálu Fleabag? Poslechněte si recenzi od Jarmily Křenkové.

Spustit audio