Folková sudička Shirley Collins se vrací po čtyřech dekádách. V roce smrti

O letošku se často mluví jako o roce velkých odchodů a s nimi spojených velkých popových příběhů – David Bowie na desce Blackstar zpíval o tom, že je v nebi, Leonard Cohen zase lakonicky oznamoval posluchačům, že je čas zhasnout světla a ponořit se do ještě větší temnoty. Oba zmínění hudebníci se na svých posledních nahrávkách neubránili sentimentu a teatralitě – sentiment u Cohena a teatralita u Bowieho je ostatně něco, co bylo s jejich kariérou spojené od začátku. Jednaosmdesátiletá folková zpěvačka Shirley Collins, která se první sólovou deskou od konce sedmdesátých let postarala o jedno z nejvřeleji přijatých překvapení roku, ale přemýšlení o vlastní smrtelnosti dotáhla ještě o něco dál. V hovorech se smrtí je civilní a na rozdíl od Bowieho nebo Cohena s ní není smířená. O to tíživěji její album zní.

Ve videoklipu k písni Death And The Lady zpívá v kostnici na pozadí stěny vystavěné z lidských lebek a nechává se pronásledovat postavami ztělesňujícími smrt, které v sobě mají bergmanovskou fatalitu i pohanskou hravost maskovaných tanečníků z kultovního britského hororu The Wicker Man. Když Shirley Collins prosí Smrt, jestli by ji nenechala žít ještě o pár let navíc, zní to najednou úplně jinak než v roce 1970, kdy píseň společně se svojí sestrou Dolly natočila poprvé. Jako by Shirley Collins tušila, že Smrt ji, stejně jako ve všech starých písních, neušetří a smířeně se chystala na odchod do lesů v jihoanglickém Sussexu, ve kterých prý v mládí potkávala duchy římských vojáků a zbloudilých oveček. V „roce smrti“ se zatím nikdo neloučil tak přesvědčivě jako Shirley Collins. A to navzdory tomu, že její příběh, jehož počátky můžeme vystopovat až do šestnáctého století, ještě nekončí.

Právě z šestnáctého století pochází zmíněná skladba Death And The Lady, která je orámovaná klasickým folkovým obrazem „jednoho květnového rána“ a která byla poprvé zaznamenána v roce 1946. Sběratelství a zaznamenávání britských a irských folkových písní, se kterým na přelomu devatenáctého a dvacátého století začal muzikolog Cecil Sharp, bylo tehdy na vrcholu, a to jednak díky vývoji záznamových technologií, ale především kvůli celospolečenské atmosféře. V prvních poválečných letech byla společnost uvězněná mezi traumatickými vzpomínkami na nejničivější válku v historii a zároveň se probouzela do reality studeného světa rozděleného na Západ a Východ. Zachytit krásy ostrovů a zároveň povzbudit národní morálku patřilo k předním cílům vlády Velké Británie – ta kvůli tomu dokonce založila projekt Recording Britain. Anglický venkov, který ve válečných letech sloužil městským dětem jako bezpečný úkryt před nacistickými nálety, se znovu stal útočištěm – tentokrát hudebním.

Hrdinka pro čtenáře Pána prstenů

Shirley Collins vstoupila na scénu folkového revivalu v roce 1955, tedy v době, kdy se patnáctiletý Bob Dylan na druhé straně Atlantiku pokoušel hrát rock’n’roll a k zásadním postavám amerického folku, jako byli Pete Seeger nebo David Van Ronk, měl daleko. Collins byla paradoxně s americkou verzí anglicky zpívaných lidových skladeb ve větším kontaktu, ať už prostřednictvím zpěváků, kteří emigrovali do Anglie, aby unikli před mccarthismem, nebo díky osobní zkušenosti. V roce 1959 se s folkovým sběratelem Alanem Lomaxem vydala do Spojených států, kde společně objevovali hudbu Appalačských pohoří nebo původní mississippské blues.

Folková zpěvačka s andělským hlasem se stala jednou z nejméně pravděpodobných hrdinek přelomu divokých šedesátých a sedmdesátých let – podle svých vlastních slov až do třiceti let nepila alkohol, a jak nedávno prozradila magazínu Wire, její nejbližší kontakt s drogami proběhl v okamžiku, kdy si přečetla autobiografickou knihu Zpověď anglického požívače opia od romantického filozofa z devatenáctého století Thomase de Quincyho. Folk-rock, tedy kombinace folkových postupů s rockovou instrumentací a energií, který ve Spojených státech zpopularizovali třeba takoví The Byrds, ale vytáhnul Shirley Collins až na vrchol popularity. V době, kdy s folkem koketovali i Led Zeppelin a kdy byl útěk k autentické hudbě přirozenou revoltou proti konzumerismu, byla Shirley Collins ideální modlou všech eskapistů v čele s obrozenými hippies a čtenáři Pána prstenů. Jejich hudbu hrál i kultovní DJ John Peel.

Na rozdíl od Dylana, který do jedné ze svých skladeb zakomponoval verš z anglické folkové písně Scarborough Fair ze sedmnáctého století, ale Shirley Collins nikdy nepovažovala folk za protestní hudbu a vyhýbala se společenským komentářům. Společně se svým manželem Ashleym Hutchingsem, který stál u zrodu nejslavnějších folk-rockových kapel jako Fairport Convention nebo Steeleye Span, a společně se svou sestrou Dolly spíš jako by vytvářela paralelní realitu. Na svých deskách, z nichž dodnes vystupují hlavně Anthems In Eden z roku 1969 a o dva roky mladší No Roses natočené s Albion County Bandem, organicky propojovala archaické hudební nástroje, biblické a pohanské motivy a příběhy o lásce a o smrti s elektrizujícím zvukem kytar a bicích. Jedinou konstantou neustále se měnícího zvuku byl její hlas – mnohými označovaný za nejvýjimečnější hlas anglické hudby dvacátého století. O to větší šok byl, když o něj Shirley Collins na konci sedmdesátých let přišla.

Sekta Shirley Collins: Graham Coxon, Angel Olsen, David Tibet

Částečně vinou komplikovaného rozchodu s Ashleym Hutchingsem, částečně vinou zdravotních problémů se Shirley Collins stáhla z hudebního i veřejného života a v médiích se dlouho objevovala už jen jako autorita v oblasti folkové hudby. Důvěru v sílu vlastního hlasu ztratila – rozhodně ji ale neztratili její obdivovatelé. Skupinu oddaných následovatelů vedl třeba neofolkový guru a ústřední postava projektu Current 93 David Tibet – ostatně když už se Shirley Collins občas vynořila ze samoty v Sussexu, bylo to proto, aby zazpívala na jeho deskách. Vztah Tibeta a Shirley Collins v něčem připomíná příběh anglické zpěvačky Vashti Bunyan a kapely Animal Collective. Podobně jako členové Animal Collective přemluvil Vashti Bunyan k návratu po více než třech dekádách, hrál Tibet velkou roli v příběhu aktuální desky Shirley Collins. Na tu si ale fanoušci museli počkat.

V době, kdy v návrat Shirley Collins nikdo nevěřil a postupně upadala do zapomnění, se ve Spojených státech zvedla nová vlna folkového revivalu, která do sebe kromě původních anglických folkových písní nasála i odkaz šedesátkového folk-rocku podle střihu Fairport Convention nebo Steeleye Span. Na přelomu milénia bylo znovu v módě citovat Shirley Collins a anglického veterána Martina Carthyho a uvádět jako svoji inspiraci rurální horory jako zmiňovaný The Wicker Man nebo Witchfinder General. Zejména ze skupiny kolem Grega Weekse a kapely Espers vypadlo několik výjimečných desek, ať už mezi ně počítáme řadová alba Espers, psychedelický folk Sharron Kraus, nebo alternativní soundtrack k českému novovlnému filmu Valerie a týden divů v podání kapely The Valerie Project. Inspiraci v této estetice ostatně nacházel i experimentální hauntologický label Ghost Box pracující s nostalgií a odkazy na dětství.

Odkaz Shirley Collins ale nikdy nepatřil jenom avantgardní scéně, přestože je zvykem jej takto interpretovat. Na opulentní tříhodinové kompilaci Shirley Inspired, která vyšla vloni, slyšíme folkové písně Shirley Collins v podání tak různých osobností, jako je kytarista Blur Graham Coxon, spoluzakladatel Sonic Youth Lee Ranaldo, hvězda současného indie rocku Angel Olsen nebo norští blackmetalisté Ulver. Její písně nadále přežívají na anglickém venkově, z něhož se Shirley Collins ani nikdy neodstěhovala. Právě v jejím domku v Sussexu ostatně vznikalo letošní album Lodestar, a to hlavně za pomoci bývalých členů experimentální kapely Coil Ossiana Browna a Stephena Throwera. I díky jejich originální produkci nezní album jenom jako nostalgická vzpomínka na zpěvačku, jejíž hlas se proměnil z éterického a skoro nezúčastněného proudu tónů v hlubší a leckdy skřípající zaříkávání.

Anglickým folkem proti aroganci brexitu

Shirley Collins na album Lodestar vybrala anglické a americké folkové písně, z nichž některé jsou staré čtyři sta let a některé sotva pár desetiletí, tenhle zásadní rozkol ve stáří skladeb ale skoro není poznat – všechny jsou stmeleny dohromady syrovým zvukem houslí, mandolín nebo kostelních varhan. Desetiskladbová deska nás tak často zavádí do míst, která evokují akustičtější fázi drone metalistů Earth, démonický folk Boduf Songs nebo některé skladby z desky Desertshore od Nico. Shirley Collins se ale rozhodně neproměnila ve fatalistickou sudičku. Kromě balad o smrtelnosti, jako je zmíněná skladba Death And The Lady, najdeme na desce i odlehčenější písně – za všechny stačí zmínit nonsensovou miniaturu Old Johnny Buckle z padesátých let nebo s neskrývaným gustem zpívanou vražednou píseň Pretty Polly. Ve všech skladbách se ale Shirley Collins daří něco, co je pro interpretaci podobných písní zásadní – potlačuje svoje ego a nechává se písněmi vést, podobně jako se námořníci upínají na Polárku zmíněnou v názvu alba. Navrácení tohoto přístupu do současné hudby plné individualismu je možná nejdůležitější motiv, který Shirley Collins s novou deskou přinesla.

Shirley Collins|foto: Printscreen z videklipu k písni Death And The Lady

Její návrat je ale možné vnímat ještě z jednoho pohledu – Shirley Collins se jako nejvýraznější a nejvlivnější postava anglické folkové hudby podruhé zjevuje v čase, který v mnoha směrech evokuje dobu jejího prvního příchodu na scénu – v padesátých letech byla její snaha o oživování folkových tradic motivována touhou o jejich zachování ve světle zkušenosti holocaustu po druhé světové válce a probíhající studené války, v roce 2016 se Shirley Collins k obrovskému překvapení všech fanoušků vrací mimo jiné proto, aby se vymezila proti sílícím nacionalistickým náladám. Collins často zdůrazňuje, že přestože v oživování folkové hudby hrála zásadní roli láska k vlastní zemi, dnes je nezbytné ji oddělovat od xenofobních nálad formulovaných brexitem a od „ignorance, která přesahuje vše ostatní“. Od zpěvačky, jejíž hudba v minulosti často sloužila spíš k útěku do bezpečí venkova, je to možná trochu nečekané prohlášení. Dokazuje ale, že z anglického folku se ještě pořád nestala instituce a že je spjatý s realitou. A tou nejvýraznější spojovatelkou zůstává Shirley Collins, „jeden z největších kulturních pokladů Británie“, jak bývá už víc než půl století nazývána.