Fotografka Markéta Kinterová v autorské knize sundavá klapky z očí, aby uviděla město

7. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Autorská kniha Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava

V nakladatelství AMU vyšla před časem autorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava. Konceptuální publikace převádí dominantní vizuální kód města na papír, aby odhalila některé nebezpečné symptomy proměňujícího se veřejného prostoru. Kinterová poukazuje na vizuální balast a primitivní strategie všudypřítomné reklamy. Zachycuje sevřené pocity při pohybu městem a upozorňuje na fenomén soukromě vlastněného veřejného prostoru.

„V angličtině to má zkratku POPS – privately owned public space, což jsou soukromě vlastněná veřejná prostranství. Třeba v Londýně jsou na toto téma velké kauzy. Začala vznikat mapa těchhle prostranství a člověk si uvědomí, že to jsou celé čtvrti,“ zmiňuje v rozhovoru Kinterová znepokojivé dění, které se do publikace propilo. Postkonceptuální umělkyně a fotografka oskenovala svou dřívější práci – billboardovou knihu, kterou doplnila o další vizuální materiál, teoretické texty a osobní zápisky. Kniha je zároveň výstupem dizertační práce v Ateliéru fotografie na pražské UMPRUM.

„Člověk má v životě strašně moc starostí nebo myšlenek a někdy prostě nechceš řešit něco nepříjemného, například podobu veřejného prostoru. Člověk si dává klapky na oči,“ mluví o každodenním procesu filtrování vizuální informace Kinterová. „Říkala jsem si, co se stane, když billboard dostanu do jiného měřítka. Co když vezmu pět metrů billboardového tisku, který je určený na dvě až tři vteřiny vnímání, a udělám z toho knihu.“ Rozřezaný poutač na film Babovřesky se stal jakýmsi dějištěm dalšího vizuálního a teoretického zkoumání města. Vydání publikace Kam oči, tam hlava doprovází v předsálí knihkupectví ArtMap pruh vizuality zasvěcený kolektivní halucinaci.

Markéta Kinterová

Důležitými tématy knihy jsou svoboda a zodpovědnost. S nimi souvisí i neoliberální tlak na kapitál a jeho vliv na veřejný prostor. „To jsou další klapky, které nejsme zvyklí sundávat. Odrážejí se v tom, jak se chováme. My si neklademe otázku, jestli nejde na tu zastávku dojít nějakým jiným způsobem. Třeba dotancovat. Také jsem si to uvědomila, když mě bolela záda. Najednou jsem měla někde ve veřejném prostoru potřebu dostat se do jiné fyzické polohy. Vyvstanou vnitřní bariéry, které máme, to udělat. Třeba lehnout si na chvilku někde na zem. A proč to v té knize mám? Momentálně se děje to, že jsou tyhle věci víc omezované. V soukromě vlastněném veřejném prostoru existují jiná pravidla. Vlastně tam jsou docela restriktivní podmínky. Pokud bych si tam potřebovala natáhnout ta záda, tak za mnou přijde ochranka,“ popisuje mechanismy některých částí města Kinterová.

Jaká je kvalita vizuálních projevů ve veřejném prostoru? Proč si dáváme při průchodu městem klapky na oči a co bychom uviděli, kdybychom si je sundali? Pusťte si celý rozhovor s fotografkou Markétou Kinterovou.

Spustit audio