Front Line Assembly: „Někdy potřebuješ minulost, aby ses dostal tam, kde jsi...“

02110164.jpeg

Jedna z klíčových postav tvrdě elektronické hudby všech dob, to je kapela Front Line Assembly kanadského veterána Billa Leeba a jeho spoluhráčů. V letošním roce vydali novou desku Improvised Electronic Device, kterou podporují dvojitým evropským turné. Jednou z prvních zastávek byl i pražský Lucerna Music Bar, kde kapela vystoupila 22. července.

Před koncertem vám pořad Dark Wave přinesl exkluzivní rozhovor s kapelníkem nejen o nové desce, ale také o absenci Rhyse Fulbera a zapojení dvou pětadvacetiletých mladíčků do sestavy, zabrousili jsme i hlouběji do významu a inspirací některých skladeb. Podívali se na počátky tvrdé elektroniky očima jednoho z přímých účastníků, zmínili i obaly desek, Sandmana, stahování hudby, EBM, tragédie života, nadčasovost umění a spoustu dalších zajímavých témat.

Ahoj Bille, jak vůbec vypadá současná sestava, koho v ní najdeme a kdo co dělá?
Ahoj, největší změnou je asi příchod Jeremyho Inkela, kterému je teprve 25 let a připojil se ke kapele těsně před poslední deskou Artificial Soldier. Ve Front Line Assembly přebírá roli Rhyse Fulbera jako programátor a živý klávesista. Další posilou je rovněž pětadvacetiletý kytarista/klávesák Jared Slingerland, který se připojil tou samou dobou. Oba dva jsou oficiální a nedílnou součástí kapely a přispěli hráčsky i skladatelsky jak na desku Artificial Soldier, tak na novou Improvised Electronic Device. Samozřejmě v sestavě nechybí Chris Peterson, klávesista, který se velmi rád babrá s všemožným analogovým haraburdím, a já. S příchodem obou mladých posil přišla do kapely i pořádná porce nadšení a energie, která mezi námi velmi dobře cirkuluje.

S jejich příchodem by se asi dal spojit i výskyt nových vlivů v současné tvorbě Front Line Assembly, že?
Asi jo, ale je pravda, že oba dva byli našimi fanoušky v dobách, kdy vyrůstali. Nejdřív jsme si říkali, že je ten věkový rozdíl dost veliký a že to nebude fungovat, ale nahrávka Artificial Soldier ukázala, že to jde. Předchozí deska byla spíše ještě takovým rozehřívacím pokusem, ale na novince už všechno fungovalo dokonale a podařilo se nám dosáhnout poměrně specifického zvuku. Je to tak trochu, jako kdyby „staří mistři“ předávali pochodeň mladší generaci, která celou věc udrží v chodu a bude ji občerstvovat, rozvíjet.

02110162.jpeg

Myslím, že je poměrně ojedinělé, když tak velká kapela jako FLA osvěží svou sestavu dvěma mládenci tolik odlišného věku. Ačkoli si myslím, že to skupině může snad jenom pomoci…
Jo, s tím souhlasím. Zvlášť pokud jste na jedné vlně jako my s kluky. Posloucháme i podobnou hudbu, oni třeba milují Trentemøller. Je až ironické, že se ten faktor věkového rozdílu v tisku tolik zmiňuje, protože si nemyslím, že by měl nějakou zvláštní důležitost. To, jestli mají lidi rádi stejné věci, mají obdobný pohled na muziku anebo si vzájemně doplňují nápady, totiž neurčuje věk. Myslím si, že to je na hudbě a celém umění to úžasné – je nadčasové, může oslovit kohokoli kdykoli. A tak by to podle mého mělo být, o to by se umělci měli pokoušet – vytvořit něco, co překračuje hranice času. O to jsme se také snažili i s novou desku – nenechat se svázat časem.

Než zcela uhneme od změn v sestavě kapely, samozřejmě nemůžeme minout ani absenci Rhyse Fulbera – jak to bylo s ním?
My jsme spolu ve skutečnosti nedávno pracovali na jedné skladbě pro Front Line, byla to předělávka jednoho evropského umělce, ale nemůžu říct koho, to bude překvapení. V současné době sice na ten track tak trochu padá prach na poličce, ale uvidíme, co bude dál. Jak vidíš, vyznáváme v kapele politiku otevřené spolupráce mezi nějakými pěti šesti lidmi, a když se mají naše cesty protnout, protnou se. Akorát, přirozeně, naše mladé posily jsou do toho daleko víc „hrr“ – jsou hladoví po koncertech, líbí se jim cestovat po celém světě a zatím tím nejsou vůbec unavení…

Takže s Rhysem nešlo o nějaký rozchod…
Ne, ne, ne, to vůbec ne. Jak jsem řekl, máme některé skladby, na kterých průběžně pracujeme spolu – je tam i nějaký materiál pro Delerium. Stále jsme v kontaktu, jen má teď jako prioritu dodělat novou desku s Conjure One, moje priorita byla dodělat nové album FLA, takže jsme se spíš jenom nesešli časově.

Novou desku jsme nakousli už několikrát, možná bychom si o ní měli popovídat trochu podrobněji. Zaujalo mne, že jsou na Improvised Electronic Device i některé písně v němčině. Nabízí se vysvětlení, že to má spojitost s tvým rakouským původem…
Těch důvodů je víc. Jedním z nich ale určitě je, že jsem se narodil a vyrostl ve Vídni, kde jsem strávil patnáct let svého života, než jsme se přestěhovali do Kanady. Změna prostředí pro mne samozřejmě byla velkým šokem, kdy jsem musel opustit své staré přátele, najít si jiné, osvojit si novou mateřštinu apod. Kanada je skvělé místo pro život, ale nemáš tu takovou tu „útulnost“, myslím z hlediska civilizace, kultivace. Je to tu zkrátka jiné než v o dost starší Evropě, což je dáno zejména historií, která určuje i „vibrace“ lidí – a zrovna tohle mi tady trochu chybí. Kdybych měl spoustu peněz, tak bych si strašně rád koupil nějaký byteček v centru Vidně a byl v něm šest měsíců v roce. Chodil bych po kavárnách, galeriích a užíval si. Dokonce i to, co se hudebně děje v Evropě, mi přijde daleko důležitější a zajímavější než to, co se děje v Severní Americe.

02110163.jpeg

To celkem chápu. Nicméně když se vrátíme k té desce – zarazilo mne, že tu máme na jednu stranu songy jako Hostage, které tak trochu flirtují až s technem, a na druhou stranu pecky jako Release, které jsou dost rockové, místy až metalové. Ve srovnání s předchozím albem, které bylo převážně elektronické, je novinka hodně rozmanitá. Čím to?
Myslím, že hlavním důvodem je fakt, že jsme se na ní hudebně podíleli s Chrisem, Jaredem a Jeremym poměrně rovným dílem. Jared má cit pro hudbu, takže často nahazoval různé kytarové riffy, ze kterých jsme pak vycházeli – to jsou právě ty rockovější skladby. Řekli jsme si: „Proč ne, udělejme barevnou desku, na kterou si každý dá to svoje.“ Myslím, že zrovna kytara jako nástroj náš zvuk zase posunula někam trochu jinam a obohatila arzenál Front Line Assembly. Osobně sice nejsem velkým fanouškem metalu, mám daleko radši elektroniku, ale myslím, že se nám na Improvised Electronic Device podařilo všechny tyhle prvky propojit a vytvořit velkou, temně znějící energickou nahrávku.



Když mluvíme o názvu Improvised Electronic Device, jak vůbec vzniknul? Můžeš prozradit něco o pozadí titulu nové desky?
Front Line Assembly vždycky měli takovou tu vojenskou, ikonickou prezentaci, ovlivněnou politikou války a podobně – ostatně, je to asi poznat už i ze samotného názvu kapely. Každý týden se díváš na televizi a vidíš, že se tam a tam stalo něco špatného – vybuchují podomácku vyráběné nášlapné miny, různé trhaviny a podobně. U nás je to trochu podobně, pracujeme s různými improvizovanými syntetizátory, snažíme se je přesvědčit dělat věci, které samy dělat nechtějí. Stejně tak texty na desce jsou částečně osobní výpovědí a částečně myšlenkami ovlivněnými věcmi, které pozoruji kolem nás – rostoucí spotřeba benzínu, těžba ropy a s tím spojené katastrofy… Ze všech těchhle věcí se poskládal podle mého dobře fungující název pro desku, který navíc vhodně zapadá do řady názvů desek FLA. Je to i trochu meč o dvou ostřích – na jednu stranu můžeš titul spojit se současným světem plným válek a na druhou stranu s námi jako elektronickou kapelou.

Musím se přiznat, že při prvním poslechu Improvised Electronic Device jsem se nemohl ubránit dojmu, že se jedná tak trochu o retrospektivu nejproduktivnějších dob FLA – je to náhoda, záměr, nebo se úplně pletu?
Myslím, že každá kapela, která hraje delší dobu, má nějaký svůj styl. My jsme tak byli schopni vyzobat ty nejlepší kousky z éry Front Line Assembly, zejména z raného období, a zapojit je to tvůrčího procesu skládání písní, vytváření zvuků a nálad. Tahle deska byla po Caustic Grip snad první, která žila od poměrně brzkého stadia svým vlastním životem. Zejména asi díky přispění každého z nás. Jak jsem říkal, Jared má radši ty kytarověji laděné věci, Jeremy, milovník elektroniky, byl zase hlavním podněcovatelem singlu Shifting Through The Lens a do toho Chris a já, který jsem v kapele od počátku. Kdybych býval byl schopný udělat takovouhle desku před dvaceti lety, tak bych to udělal, ale myslím, že všechno potřebuje svůj čas. Jako dobré víno zraje s věkem, je tomu tak i v případě Front Line Assembly. Někdy prostě potřebuješ minulost, aby ses dostal tam, kde jsi.

O Front Line Assembly se, zejména v zahraničí, hodně mluví v souvislosti s EBM – souhlasil bys s tímhle hudebním zařazením, máš tenhle styl rád?
Já myslím, že se to nedá říct takhle obecně. Jako všude najdeš i v EBM některé skvělé kapely, ale i takové, které jsou o trochu slabší. Upřímně, když se podívám na začátky tohohle stylu, vidím Front 242 – ty jsem doopravdy miloval. Stejně tak Nitzer Ebb, D.A.F., Portion Control, Cabaret Voltaire a mraky dalších, kteří na mne měli hudebně velký vliv. Ale stejně jsem byl asi největší fanoušek Front 242.



A co současnost a budoucnost tohohle hudebního směru?
Myslím, že dnešní EBM je prostě jen další součástí elektronické hudby, kterou teď dělí na velké množství škatulek, ať už je to dub, trance, step, chillout, goa – těch parafrází je moc. Nakonec, i když je to všechno hudba produkovaná elektřinou, samplery a klávesami, stojí za nimi lidské bytosti. Můžeš škatulkovat, jak chceš, pro mne je to prostě jen hudba dělaná elektronicky. Ale jinak jsou určitě i dnes v EBM a dubu skvělé skupiny. Sice nevím, nakolik je electronic body music podstatná i dnes, ale má ohromnou historii a důležitost. Front 242 jsou stále na špici a pro mne jsou i nyní lepší než většina současných kapel.

02110160.jpeg

Jak jsi vnímal začátky alternativní elektroniky jako člověk, který se toho sám aktivně účastnil?
V těch dnech jsme byli propojení, bylo to celé undergroundové hnutí – Throbbing Gristle, Portion Control, Einstürzende Neubauten, Test Department, já s Kevinem, když jsme dělali Skinny Puppy, a další. Vyměňovali jsme si kazety, vytvářeli novou hudbu, které se mainstream bál, pořádali undergroundové koncerty. Myslím, že to byly neobyčejné doby, lidi byli ochotní experimentovat, zkoušet věci jinak. Nezapomenu, když jsem viděl poprvé těch šest rozzlobených lidí, kteří si s sebou na pódium vzali kusy plechu a želez, na které vytvářeli neuvěřitelný hluk, zvuky, chaos… Říkali si Einstürzende Neubauten. Psal se konec sedmdesátých let a oproti nudné hudbě a lidem středního proudu to bylo něco neuvěřitelně radikálního. Řekl bych, že to byla doba, kdy se bortily bariéry a hranice se posouvaly dál. Je možná těžké si to uvědomit, ale přiznejme si, že bez toho všeho by neexistovaly žádné velké elektronické festivaly, labely a scéna vůbec. Z toho všeho se zrodili Front Line Assembly, aby nesli pochodeň dál a inspirovali další lidi.

To se vám určitě podařilo. Neměli bychom ale kromě zvuku, hudby a historie zapomenout ani na vaše pověstné přebaly, které jsou pokaždé vynikající. Pracujete stále s jedním designérem, zkoušíte jiné, nebo dáváte dohromady několik vlivů?
Od desky Millennium až dodnes spolupracujeme hlavně s Davem McKeanem. Je hodně slavný díky své práci na komiksu Sandman a má spoustu fanoušků po celém světě. Řekl bych, že Dave je tak nějak považovaný za součást kapely už od dob, kdy jsme se na něj roku 1994 obrátili s prosbou o obal na Millennium. Naprosto nás tehdy s Rhysem svým návrhem odzbrojil. Hned jsem věděl, že je to přesně to, co potřebujeme, a od té doby mu volám pokaždé, když potřebujeme nový přebal. Je to opravdový umělec, žijící uprostřed ničeho někde v Anglii. Je to samorost, antitrendař a mám dojem, že se vymyká všem umělcům, které znám. Jeho nápady přicházejí jakoby z jiného místa a to se mi moc líbí.

Podívejme se teď pod obal nové desky, blíže na jednotlivé tracky. Nejdřív bych se chtěl zeptat na song Afterlife, je takový hodně zatěžkaný, pochmurný, dalo by se říct baladický. Co bylo inspirací?
Tahle píseň je o mém zesnulém otci, který nedávno zemřel na leukémii. Není to moc příjemná nemoc, trápil se s ní šest měsíců. To nás ovšem na jednu stranu přimělo zase spolu začít po patnácti letech mluvit, začali jsme si psát, posílali si namluvené kazety a tak. Tou dobou jsme zrovna končili tour s FLA ve Vídni, takže jsem tam chvíli zůstal a učil se znovu komunikovat se svým tátou. Udělali jsme spoustu plánů, chtěl se za mnou podívat do Kanady, ale bohužel už na to byl příliš nemocný. Vrátil jsem se zpět a po nějakých šesti sedmi týdnech ho najednou odvezli do nemocnice. Druhý den ráno jsem našel ve schránce e-mail, že zemřel. Nemohl jsem se tam tak rychle dostat, abych se s ním rozloučil… No, to jsou ty tragédie života, nedají se předvídat. I takové věci se tedy dostaly na desku – ta pro mne má vůbec spoustu vedlejších, hlubších smyslů…

Tak se radši podíváme na nějaký jiný song… Co třeba německý track Angriff (útok – pozn. překl.)? Co jsi jím chtěl vyjádřit?
Angriff inspirovala naše návštěva Ruska, kde jsem viděl mauzoleum Lenina, hrobky neznámých vojáků, pomníky obětem válek a podobně. Uvědomil jsem si, že to vlastně vůbec není žádná historie, že se to stále děje. Každou chvíli na Blízkém východě padne některý z kanadských vojáků, jehož urnu pak přivážejí zabalenou ve vlajce na letiště – je to smutná podívaná. Rozčiluje mne, když vidím, jak daleko jsme jako civilizace došli, kolik toho víme, kam až jsme se vyvinuli ze zvířete, a přitom děláme pořád to samé – o něco válčíme, zabíjíme se navzájem. A jako vždy „ti nahoře“, kteří to iniciují, nikdy nedojdou úhony. Od toho tu jsou normální chlapíci, kteří se přidají k armádě, protože nemají práci nebo protože musejí bránit svoji vlast, aby je pak někdo podobný z druhé strany zastřelil. Přijde mi hloupé, že jsme se po tolika stovkách let nepoučili a musíme tím procházet znovu a znovu. Myslím, že bychom měli svou energii investovat úplně jiným směrem. Koneckonců je to planeta nás všech, tak je proč se pořád o něco bít. To jsem se snažil do tohohle songu ukrýt.

02110161.jpeg

Když už jsme u těch válek a zločinů, mohli bychom se přesunout k otázce o něco lehčí, ačkoli trochu související – nelegální stahování hudby. S trochou nadsázky je totiž tohle pirátství podobně nezodpovědným chováním posluchačů vůči hudebníkům jako nezodpovědnost lidí vůči planetě… Jak to cítíš ty ze strany muzikanta?
To je dost citlivé téma. Spolu s masovým rozšířením internetu se svět drasticky změnil. Z hlediska hudebního a filmového průmyslu tu máme Divoký západ ve světě technologií. Z hudby se stala věc na jedno použití, protože víš, že si můžeš kdykoli cokoli stáhnout. Párkrát si to pustíš a pak už ti to prostě jenom zabírá místo na disku. Když za to neplatíš, proč by ses taky staral nebo muzice věnoval nějakou větší pozornost? A potom vidíš v televizních programech hvězdy jako Michael Jackson nebo Britney Spears, jak žijí na svých zámcích, jezdí ve Ferrari, a říkáš si: „Ti jsou tak bohatí, že není důvod lámat si hlavu, jestli jejich hudbu kradu, nebo ne. Sami mají už tak dost, zatímco já tady dřu v práci od devíti do pěti jako mezek.“ Myslím, že je to souhra několika faktorů, které tohle prostředí vytvářejí Takže dokud se nezmění myšlení průměrného člověka, který si řekne: „No, ta hudba je vlastně majetkem někoho jiného, a tak bych ji asi neměl krást“, jsou veškerá technická opatření proti pirátství podle mého zbytečná.

Chápu, že pro umělce je současná situace asi trochu demotivující. Čím sis vlastně udržel nadšení pro Front Line Assembly po uplynulých 25 let a jak se v něm plánuješ udržet do budoucna?
Myslím, že je to se mnou podobné jako s velkými malíři, kteří malují od dětství do stáří, ať už jsou úspěšní, nebo ne. Ve skutečnosti si neumím představit, že bych se věnoval něčemu jinému nebo hudbu úplně přestal dělat – občas říkám, že si ona vybrala mne. I když hudební průmysl viditelně umírá a já bych měl třeba jít někam prodávat parfémy, abych mohl dělat hudbu po večerech. (smích). Mladé kapely začínají chápat, že když nemají label, musejí se o sebe postarat samy – od propagace ke zvuku. Řekl bych, že to je cesta, kterou se bude budoucnost ubírat. Že časy „Udělejte desku a já zařídím všechno ostatní“ jsou už pryč. Záleží na tom, jak moc to chcete dělat a co jste tomu ochotni obětovat. Má to i svá pozitiva – oddělí se ti, kteří se kolem hudby spíš jenom tak poflakují a „chtějí být slavní“, od těch, kteří jsou do toho opravdu zapálení.

02110159.jpeg

V současné době jste na turné v Evropě, budeme vás moci vidět i v Praze. Je nějaké město, na které byste se vyloženě těšili?
Nedá se vypíchnout jen jedno. Ale je pravda, že při naší poslední návštěvě v Rusku bylo naprosto vyprodáno a lidi šíleli. To bylo fajn. Zvlášť ve srovnání s většími městy v Anglii či Německu, kde se toho děje hodně, a diváky je tedy těžké nadchnout, protože mají každý týden 15 – 20 slušných koncertů přímo u nosu. Proto se zrovna do Prahy osobně těším – tam zas až tolik kapel nejezdí a lidi snad budou nadšenější.

A co další plány na oslavu pětadvaceti let fungování Front Line Assembly?
Chystáme nějaké video pro Shifting Through the Lens, ale nic extra jsme zatím neplánovali – vzhledem k dobám, jaké panují. A taky s ohledem na to, že nevíme, jak dobře bude přijato naše aktuální album mezi posluchači. I když je pravda, že kritiky máme asi nejlepší za posledních patnáct let, což nás velmi příjemně překvapilo. Snad poprvé od doby, kdy jsme s FLA začínali, se v amerických recenzích objevilo hodnocení 9/10 a to je úžasné. Zvlášť když člověk poslouchá, jak „současná industriální scéna už není, co bývala“, a podobně. Proto jsme toho moc nečekali, a jelikož rádi děláme krůček za krůčkem, budeme si teď prostě jen užívat koncerty a pak uvidíme, co dál. Věc, kterou jsem se v životě naučil, je „užít si každý okamžik, protože život plyne tak rychle“. Zrovna záležitost s mým tátou mi potvrdila, že ty nejlepší momenty života jsou velmi prchavé – teď tu jsou a za minutu už být nemusejí, bez ohledu na to, jak ty si to naplánuješ. Proto se snažím vychutnat každou hezkou chvilku, dokud trvá, protože je to všechno, co máš. Zbytek není důležitý, protože stejně není ve tvých rukou – co přinese zítřek, neovlivníš.

02110158.jpeg

Spolu s poselstvím „užívejte dne“ jsme se dostali až na závěr našeho rozhovoru, ve kterém tradičně necháváme prostor umělcům, aby poslali vzkazy svým fanouškům a našim posluchačům – jaký bude ten tvůj?
Chtěl bych všem poslat ty nejvřelejší pozdravy, doufám, že vás bude nová deska bavit stejně, jako nás bavila její tvorba. Chci také poděkovat fanouškům, kteří po celá ta léta drží s námi a poskytují tolik potřebnou podporu. No a pokud máte možnost, stavte se za námi na koncertě, protože zase tak často na turné nejezdíme. Já říkávám, je lepší si najít důvod, proč jít, než důvod, proč nejít (smích).

Díky, Bille, za rozhovor.