Generace Y nepotřebuje subkultury. Není se proti čemu vymezovat
Pankáči, hiphopeři nebo metalisti by se vám mezi příslušníky generace Y hledali těžko. Alespoň se v tom shodují Rebeka, Bára a Vítek – mladí lidé, kterých jsme se ptali, jaké subkultury vnímají kolem sebe. Proč už pro ně není místo a co je dominantní v životním stylu mladých lidí?
„Kolem mě přibývá lidí, kteří jsou nezařazení, kterým je jedno, co poslouchají, co mají za styl,“ myslí si dvaadvacetiletý Vítek, student Fakulty humanitních studií, který si přivydělává ve značkovém obchodě s telefony. Stejně to vnímá i Bára, absolventka pražského gymnázia a zpěvačka v kapele Mulholland Blue. Specificky se přitom zaměřuje na hudbu: „Muzika úplně ztrácí rovinu začleňování se. Už to nemá pozadí ve společnosti. Když byl někdo pankáč, tak to z něčeho vycházelo. My už muziku bereme jenom jako něco, co se nám líbí. Už máme přístup ke všemu. Když jsem byla na gymplu, všichni poslouchali všechno. Jsme hrozný individualisti a děláme si, co chceme.“
Podle Rebeky se individualismus ukazuje v tom, jak si její vrstevníci svobodně vybírají ze změti stylů a teprve jejich kombinací docházejí k něčemu výjimečnému: „Je zvláštní, jak si každý přizpůsobí oficiální styl sobě a nějak ho upraví.“ Vítek ji doplňuje: „Naposledy, kdy to někdo opravdu hrotil, byli emo. Věděls, že když se s nima o jejich stylu začneš bavit, budou si za tím stát. Teď už jde o člověka, který má na sobě síťku a něco tím chce říct, ale už se nepotřebuje nikam řadit.“
Přestože se Vítek, Bára i Rebeka shodují na absenci nějaké hybné síly subkultur, vysvětlují si ji každý po svém. Trochu optimističtější Vítek má za to, že velkou změnu v jeho generaci v nahlížení na jinakost způsobil tolerantní internet: „Už nejsme tak omezení a nezasekáváme se ve svých škatulkách, ale otvíráme se mnohem většímu množství stylů, možností. Když jsem poprvé jel v šestnácti do Londýna, málem jsem se zbláznil z kluka, který šel středem Oxford Street v síťce. Kdyby šel takhle tehdy po Praze, byl by středem pozornosti. Tam si ho nikdo nevšímal. Neadoruju západ, ale vidím tam schopnost neškatulkovat. Myslím, že se to přesunuje i sem.“
Čtěte takéLáska z Last.fm. Na kterých webech se seznamuje generace Y?
Bára spíš předpokládá, že generace Y nemá silné politické názory nebo je vůbec nespojuje se svým životním stylem. Příklad za všechny je pro ni hipsterství, jeden z mála stylů, který možná kdysi aspiroval na pozici subkultury: „Dnešní doba je o tom, že jsme každý jiný. Tak se to taky propaguje. Hipsteři mi přijdou jako trochu blbý pokus o to přinést něco nového. Jít proti proudu. Přitom ale vůbec nevědí, co je ten proud. Tak strašně se snaží být jiní v moři jiných lidí, až jsou nakonec stejní.“
Snaha být jiný se neprojevuje jenom v paradoxně stejně vypadajících outfitech, ale také na sociálních sítích, kde se soutěží o nejoriginálnější obsah nebo se tu vyhrocují kauzy, o kterých se při osobním kontaktu nikdo nezmiňuje. Už to není tak pohodlné. „Na sociálních sítích je tak strašně snadné se ukázat. A o tom to dneska všechno je. Ukázat, jak strašně skvělí jsme.“ K sebeprezentaci už mladí lidé podle Báry nepotřebují číra ani cvočky. Podle nich si vás stejně nikdo nezapamatuje: „My nejsme úplně teď a tady na tom světě. Definujeme se víc tím, jak se prezentujeme na sociálních sítích. Kdybych o někom mluvila, připomenu fotku, co dával na web minulý týden, protože je úplně jasné, že ji všichni viděli.“
Příliš času stráveného na sociálních sítích je také dost možná to jediné, co snad nejméně rebelující generaci vyčítají její rodiče. Z odpovědí Vítka i Rebeky se ale zdá, že hodiny na Facebooku kompenzuje generace Y pravidelným sportováním. „Řekla bych, že největší trend mojí generace je chodit do fitka,“ uvažuje Rebeka. „Mainstreamovej člověk mojí generace chodí běhat. A nosí na ruce krokoměr, který si kupuje u mě v práci,“ doplňuje Vítek.