Ghostpoet v antirapovém kómatu

Stejně jako Massive Attack se i Ghostpoet o dvě dekády později snaží stvořit svoji vlastní formu urban music zakořeněnou v specifických tradicích Británie, Londýna a nebo v jeho případě ještě přesněji industriálního města Coventry. Jenže jestli Massive Attack ingredience našli v konkrétní kultuře karibských přistěhovalců silné přítomné právě v Bristolu, Ghostpoet takto jednoznačně vymezený neví. A tak na své druhé, dost schizofrenní desce Some Say I So I Say Light recituje do garážových beatů, post-jazzu, i abstrakcí inteligentního dubstepu.

Britský hudební web Drowned in Sound ve své recenzi na tuto desku vysvětluje, že zatímco „rapová deska má obvykle v epicentru zájmu hlas a ostrá slova“ Ghostpoet se snaží, aby jeho hlas „splynul s okolní zvukovou krajinou“. Je to velmi trefný postřeh, který má ospravedlnit jeho ne-hiphopovou metodu a pochválit ho za její dokonalé provedení. Stejně dobře se to ale dá použít i proti němu - Ghostpoet bohužel disponuje tak nezajímavým hlasem a co je ještě horší projevem, že mu nic jiného než splynout s beaty prostě nezbývá.

Tak dobře, Ghostpoet používá svůj hlas jako další hudební nástroj, ale jeho monotónnost jen zapadá do nevýrazné šedi hudebních podkladů na desce. Postaral se o ně vesměs zkušený producent Richard Formby, který má prsty ve všemožných britských deskách od Wild Beasts až po Darkstar, jeho vlastní beaty jsou ale jen derivát, který kloktá pět šest minut absolutně bez nějaké dynamiky. O něco lepší je to ve skladbách jako Plastic Bag Brain či 12 Deaf, kde situaci zachrání živé nástroje, které má na starost Dave Okumu z The Invisible. Když se pak v zmiňovaném singlu a zdaleka nejlepší skladbě alba Meltdown ozve zpěvačka Woodpecker Wooliams, konečně dostaneme něco, co má potenciál uváznout v paměti.

Ghostpoet - Some Say I So I Say Light|foto: oficiální Facebook Ghostpoeta

Ghostpoet by rád navázal na velikány propojení hudby a mluveného slova umělců jako byli Gil Scott Heron, jehož poslední album I'm New Here je pro něj zjevným vzorem. Jenže zatímco Heron sršel ve svých básních oheň, Ghostpoet jen recituje litanie abstraktních textů a je ještě ospalejší než Roots Manuva a katatoničtější než Tricky. Ne náhodou se poslední track desky Some Say I So I Say Light jmenuje Comatose, což jednak dobře popisuje dosavadních padesát minut desky i stav, v němž se na jejím závěru ocitne posluchač. Stejně jako na svém debutu i na druhé desce disponuje Ghostpoet originálním stylem, nemůžu si ale pomoci, jeho emo-mátožnost mě nechává absolutně chladným.

Ghostpoet - Some Say I So I Say Light (XL Recordings, 2013)