Ghostpoet: Všechno to může zmizet během vteřiny

Zatímco spolu mluvíme, tak v tvé rodné Británii právě probíhá referendum o jejím setrvání v Evropské unii. Ty sám o sobě říkáš, že nejsi politická osoba, ale spíše pozorovatel okolního světa. I tak se ale musím zeptat, jak se k téhle volbě stavíš?

Pro mě je dost jasné, jaká volba je správná. Dnes ráno jsem odvolil za to, že „zůstaneme“, to je moje osobní volba. Lidé mají odlišné názory a tohle referendum skutečně zažehlo ostré spory v celé Británii. Doufám, že bude velká volební účast a že se nakonec lidé rozhodnou správně. Já věřím ve společnou Evropu a ve společný, nikoliv rozdělený svět a doufám, že zdravý rozum nakonec vyhraje.

Případný odchod by mohl zkomplikovat cestu začínajícím hudebníkům v Anglii k vystupování v Evropě a naopak.

Jo, je to šílený a rozhodně by se tohle mohlo stát.

Čtěte také

Ty poměrně často podporuješ ostatní umělce, ať už začínající kapely, nebo svoje kolegy, a obecně se vyjadřuješ tak, že by se měli umělci na scéně v UK více podporovat, a ne spolu soutěžit.

Tohle není otázka jenom Velké Británie a Evropy. Nehledě na to, odkud jsi, jakmile se jednou přihlásíš k tomu, že jsi umělec a hudebník, tak jsi ve stejné hře jako všichni ostatní. Každý se snaží, aby si ho někdo poslechl a ocenil, ale nemělo by to vytvářet zbytečné konflikty. Opravdu věřím v to, že je možné, aby se umělci více podporovali a stáli při sobě.

Ghostpoet|foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.0 Generic (CC BY-SA 2.0)

Ty jsi minulý rok vydal album Shedding Skin. Jak to album ty osobně vnímáš v porovnání se svými předchozími deskami?

Řekl bych, že se jedná více o věci spojené s vlastní identitou. O identitě v neustále se měnícím světě, o nalezení vlastního místa ve společnosti, v rodině, ve vztazích k jiným lidem. V mém případě to bylo především o srovnání mého současného a minulého života – k tomu se vztahuje i ten název Shedding Skin, který naznačuje nějakou mentální změnu a posun k určitým věcem v mém životě, který jsem se snažil zaznamenat na každé své předchozí desce. Zastavit se a zhodnotit, v čem se právě nacházím, a dívat se do budoucnosti. A o to se snažím i na té poslední desce.

Jak název naznačuje, album je především o změně. O jaké změně přesně mluvíme?

Jde přesně o ten posun. Jako všechny lidský bytosti se skrze prosté žití života vyvíjíme. A jako umělec přímo toužím po té změně, protože je to právě ona, která mi umožňuje se někam vyvíjet. Hudebně je pro mě velmi důležité se pořád měnit.

Původně jsi na univerzitě, kde jsi ještě pracoval na plný úvazek, začínal jako grime artist a později jsi byl často označován za alternativního rappera typu Mikea Skinnera a Jamieho T, tedy umělců, jejichž způsob projevu je velmi osobní a ve kterém jako by vyprávěli příběhy u stolu. Snažíš se s příklonem k více akustickým a kytarovějším věcem ze sebe tak trochu svléknout kůži toho označení „rapper“?

Když jsem začal dělat hudbu, vůbec jsem nevěděl, co vlastně chci dělat. Prostě jsem bral, co mi přišlo na mysl. S odstupem času ale vnímám, že to nikdy nebylo to pravé vyjádření toho, čím bych chtěl být. Ani tehdy jsem moc hip hop neposlouchal, poslouchal jsem jazz, garage rock, nějaké elektronické věci. Později už pro mě žánry přestaly mít smysl, čímž neříkám, že obecně nemají smysl, jenom pro mě nikdy nemohly vyjádřit, co skutečně v hudbě chci dělat. Teď se jenom snažím vyjádřit svůj světonázor a emoce, které cítím, a tvořit svůj svět.

Nemůžu si pomoct, ale z různých rozhovorů mi přijde, že jsi obecně díky svému vystupování vnímán jako jedna z nejskromnějších osob na britské alternativní scéně. V několika rozhovorech jsi dokonce řekl, že si stále musíš připomínat, že nejsi nikým výjimečným a že jsi jenom chlápek, který dělá hudbu. Stále si tuhle mantru opakuješ?

Teď už to ze mě vychází trochu přirozeněji – být normální. Dřív – a znovu se dostávám k tomu vývoji – jsem byl prostě chlápek, který chodil od devíti do pěti do práce, a pak jsem se najednou ocitl v pozici hudebníka, téměř profesionálního hudebníka, ve které jsem si mohl dovolit se živit hudbou. A tehdy bylo velmi snadné podlehnout tomu hypeu, kdy všichni říkají, jak jsi skvělý, dostáváš skvělé recenze, jsi nominovaný na ceny. V té době pro mě bylo důležité si připomínat, že jakkoliv je to skvělé, může to zmizet během vteřiny, a že není rozdíl mezi mnou a dalším člověkem v autobuse nebo tramvaji. Když se nad tím zamyslím, tak jsem mnohem delší dobu pracoval v normální práci, než se teď věnuju hudbě, takže si pořád ještě pamatuju, jaké to je běžně chodit do práce.