Habemus Papam: Bůh, Darwin, Freud a volejbal
Nový snímek Habemus Papam režiséra Nanniho Morettiho, jemuž se občas přezdívá „italský Woody Allen", patřil na festivalech v Cannes i v Karlových Varech k těm nejlépe hodnoceným. Jak se ostatně shodla většina novinářů na karlovarském festivalu - jde o titul, který by v české distribuci oslovil jak mainstreamového, tak klubového diváka.
K filmům italského tvůrce Nanniho Morettiho je dobré přistupovat s určitou mírou podezřívavosti: jeho sklony k sentimentalitě a poněkud jalovému humoru občas dokážou přidusit i jinak chytře a ambiciózně pojatou látku (ať už jde o tragický motiv ztráty dítěte ve filmu Synův pokoj nebo sžíravou politickou satiru v Kajmanovi). Morettiho aktuální snímek Habemus Papam, pojednávající o nově zvoleném papežovi, který se pod tlakem událostí odmítá ujmout svého ctihodného úřadu, je však i přes jisté problémy jedním z jeho méně nápadných autorských vrcholů.
Fakt, že je Morettiho lehce podvratný a nepokrytě jízlivý pohled na Vatikán zpravidla označován za komedii, může být vnímán jako poněkud zavádějící – vylehčenost tady má své nezastupitelné místo, ale humor se do melancholického snímku dostává spíš jen coby nečekaná ingredience. Snímku o pochybujícím, obavami paralyzovaném papežovi, který mimo striktně církevní prostor bojuje s pocity odpovědnosti a zároveň nedostatečnosti, dominuje spíš melancholická nota - a jeho největší síla leží v představiteli hlavní role, už pětaosmdesátiletém Michelu Piccolim. Jeho minimalistické herectví zde slaví triumf: už jen pouhá Piccoliho přítomnost na plátně dokáže jednotlivým výjevům dodat silnou emoci.
Zatímco v úvodu se zaskví scény zasedajícího konkláve, největší trumf si režisér schoval až pro famózní, nečekané finále; uprostřed má snímek bohužel tendenci mírně ztrácet směr. Paradoxně se vstupem samotného Morettiho do děje (v roli přivolaného psychoanalytika) film začne trochu lavírovat mezi skutečným ponorem do lidským pocitů a lehce vyspekulovanou intelektuální omáčkou. I tak si ale Morettiho melodramatický a přece skeptický a v mnohém odvážný (snímek vznikal v polsko-italské koprodukci) pohled na otázky víry s přesahy k Darwinovi, Freudovi, Čechovovi a volejbalu zaslouží respekt. Jeho elegantní podání na vatikánskou stranu nepostrádá razanci ani důmyslnou faleš - a míč je teď rozhodně na straně instituce, trpící (nejen dle autora filmu) deficitem sebereflexe.
Hodnocení: 80%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
