Hany vysedává v bezpečí kaváren a srká klišé
Debutující filmař Michal Samir je dalším z řady mladých autorů, kteří uprostřed kavárenského tlachání vrstevníků místo generační výpovědi nacházejí jen prázdnotu vlastního pohledu.
Generační výpověď přitom neslouží jako laciný úšklebek staršího recenzenta, který se chce pošklebovat „naivnímu mládí“. Samir se k ní sám hlásí a v tiskových materiálech k filmu uvádí, že nápad zabývat se frustrací a vzrůstajícím násilím dostal při pohledu na londýnské nepokoje. Jeho názor, že za erupcí násilí stojí bezdůvodná nuda, může sice vyvolat nadzvednutá obočí, každopádně debut Hany by mohl fungovat alespoň jako provokativní argument.
Pavučina lidských osudů spletená na ploše kavárny, hospody, několika bytů a plzeňských ulic, je snímána plynule v jednom záběru, respektive ve třech digitálně spojených a jednom odděleném zatmívačkou. Filmaři tím samozřejmě chtějí docílit komplexní iluze plynoucího času v omezeném prostoru i přirozeně pulzujícího nočního života. Ačkoli se kamera Martina Žiarana pohybuje po mizanscéně velmi sebejistě, výsledkem není ohromující dojem tekutosti, ale spíš mechanických přesunů od jedné „naskriptované“ sekvence k druhé.
Samir a jeho producent Matěj Chlupáček hovoří o inspiraci filmy Alfonse Cuaróna, ten však používá dlouhé záběry především jako prostředek ozvláštnění akčních sekvencí. Mnohem blíže má Hany např. k poetice argentinského filmaře Gaspara Noé, především k jeho pulzující neonové jízdě nočním Tokiem Vejdi do prázdna (2009). Může se zdát, že stavět proti sobě hypnotický drogový trip uznávaného režiséra a debut mladého filmaře je jako pořádat klání zápasníka sumo s padesátikilovým milovníkem Immanuela Fichteho, ale ocenění ambic tvůrců by mělo jít ruku v ruce s ambiciózní konfrontací.
Hany nicméně ani nepotřebuje podstoupit tento nerovný souboj, aby se vyjevila celá řada problematických rysů projektu. Film trpí jistou formou statičnosti proměnlivého prostoru i aktérů. Iluze vpádu kamery doprostřed dění selhává, protože postavy pouze samoúčelně a bezobsažně žvaní. Jejich vztahy se vyvíjejí jen minimálně, jednotlivé situace se posouvají minimálně i v rámci banality, tím pádem těkání mezi nimi nevytváří žádný tekutý dojem. Plynulé snímání pochopitelně nenahrává rozvoji charakterů. Hany je nejslabší právě tam, kde se o jakési povrchní psychologizování a filozofování snaží („sklepácky“ prkenná postava prokletého básníka, odkaz k selhávající rodičovské autoritě). Divácký zážitek nepřipomíná podmanivou pouť pulzující nocí, ale marné bloudění pečlivě narýsovanými trajektoriemi a hledání zajímavého podnětu, který odnikud nepřichází.
Plynulý pohyb kamery sice činí sledování Hany o něco snesitelnější, ale ne provokativnější. Film spíš než frustraci a ničivou nudu mladé generace zobrazuje prázdnotu představy jednoho z jejích příslušníků o kořenech neklidu. Klíčovým argumentem Hany je, že se hrdinové nudí, protože mohou až příliš, a proto raději volí nic (a propadají bezdůvodné agresivitě). Nejde však o východisko, které by film smysluplně rozvíjel, ale o alibi, jak se oklikou vyhnout samotným problémům. Místo generační výpovědi Hany nabízí jen generační klišé, obalená do dětinsky sebevědomých gest.
Postavy se svou rezignaci snaží vyjádřit prázdnotou řeči, která přeskakuje mezi velkohubým maskováním vlastní bezvýznamnosti a bezobsažnými „small talks“ (herecká stylizace pak nevypočitatelně kolísá mezi zmíněným Divadlem Sklep a pokusy nehrát). Scénář je nicméně příliš prázdný na to, aby vystihl jakýkoli druh ničivé prázdnoty. Hany krouží scénami, ve kterých se nic neděje, pouští se do vyumělkované noční dekadence, v níž se s trochou uštěpačnosti rýsuje především podprahová fobie, aby učesanosti autorského pohledu „nerozhodil sandál“ skutečný chaos a frustrace, které mají kořeny mimo zorné pole kavárenských výloh.
Hany je jako beztvarý výkřik do neonové tmy, film, který má strach vidět svět kolem sebe ve zneklidňujících souvislostech, proto ho vtěsnává do poměrně zajímavě nasnímaného fiktivního akvária a redukuje na zběsile blábolící hlavy zbytečných lidí. Člověk by čekal, že právě od nejmladší filmařské generace přijde podvratná provokace, a nejen podobně konformní konstatování.
Na otázku, zda se tu tedy někdo „z mladých“ pokusil natočit podobnou výpověď o prázdnotě noci a jejích lidí, existuje stručná odpověď: Olmo Omerzu ve svém neprávem opomíjeném debutu Příliš mladá noc (2012). Ne tak okázale, ne tak generačně, ale o to přesvědčivěji.
Hodnocení: 40 %
Hany: Michal Samir, ČR, 2014, 90 minut.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
