Havířovské nádraží kulturní památkou nebude

Náplasti na pupínky jsou současným beauty trendem. Technologie, na které stojí, je ale mnohem starší. Využívají hydrokoloidy, tedy látky, které zadržují vodu a v kontaktu s tekutinou vytváří gel. Dříve se využívaly hlavně pro ošetřování ran, dermatologové je ale časem začali přizpůsobovat pro léčbu kožních problémů, jako jsou pupínky a akné.

Jako kosmetický produkt se uchytily v Jižní Koreji téměř před 20 lety, než se kolem roku 2012 dostaly i na západní trh. Hydrokoloidní vrstva náplasti z pupínku vysává hnis a maz. Vnější vrstva udržuje danou oblast zakrytou, zatímco se pleť zotavuje. Díky ní je zároveň těžší se pupínku dotýkat, což by jinak mohlo do místa zanést další bakterie a zhoršit zánět.

Podle serveru ABC News se ale většina důkazů o účinnosti hydrokoloidních náplastí týká oblasti péče o rány, nikoli léčby akné. Z malého množství studií, které se zabývají přímo náplastmi na pupínky, je navíc řada velmi malých a často je financují sami výrobci náplastí, kteří testují své vlastní produkty.

Jedna taková studie z roku 2025 sledovala 37 osob po dobu deseti dnů. Pupínky pokryté náplastmi byly už po dvou dnech o 35 procent menší a vypadaly o 44 procent méně zanícené. U neléčených pupínků přitom nedošlo k téměř žádné změně. Desátý den bylo u ošetřených pupínků také méně pravděpodobné, že se u nich objeví tmavé skvrny po zahojení.

Studie ale varuje, že náplasti nejsou vhodné pro všechny typy akné. U bolestivých cystických pupínků nefungují dobře, protože léčivá látka nedokáže proniknout k zánětu, který se nachází hlouběji v kůži. Opatrní by měli být také lidé s tmavším odstínem pleti, protože podráždění může zvýšit riziko vzniku tmavých skvrn po zahojení pupínku. K tomu sice může dojít u jakéhokoli odstínu pleti, kůže s větším množstvím melaninu má ovšem tendenci v reakci na zánět produkovat více pigmentu. Pozor by si měli dávat i lidé s citlivou pletí nebo alergií na lepidla, kterým náplasti mohou způsobit zarudnutí, svědění nebo vyrážku.

Podle Světové zdravotnické organizace dýchá 99 % světové populace znečištěný vzduch, což vede k 6,7 milionu předčasných úmrtí ročně. „Dříve jsme si mysleli, že jde pouze o onemocnění dýchacích cest, ale souvisí to také s kardiovaskulárními onemocněními, cukrovkou, kognitivními funkcemi a má to dopad i na reprodukční schopnosti,“ uvedla pro server BBC Audrey de Nazelle, docentka na Imperial College London. Při běhu, jízdě na kole nebo intenzivním cvičení dýcháme rychleji a hlouběji, a proto do plic dostáváme více znečištěného vzduchu než při chůzi. Při stejné vzdálenosti tak lidé cvičící s vyšší intenzitou vdechnou více toxických částic.

Studie de Nazelle a jejích kolegů z roku 2016 se proto zabývala otázkou, zda je cvičení v rušném městě pro zdraví spíše přínosné, nebo škodlivé. „Dobrou zprávou je, že přínosy, které vám cvičení ve znečištěných městech přináší, převažují nad riziky,“ okomentovala výsledky a dodala, že samotné cvičení může naše tělo před znečištěním chránit. Teprve při mimořádně vysoké úrovni znečištění, například v indickém Dillí, se rizika začínají přibližovat přínosům dlouhodobého cvičení nebo je převyšují. Obecně opatrnější by měli být lidé s astmatem nebo kardiovaskulárními problémy.

Ačkoliv přínosy převažují nad riziky, cvičit ve znečištěném ovzduší stále není ideální. Studie publikovaná v srpnu v časopise Frontiers in Sustainable Cities radí přesunout se o jednu nebo dvě ulice dál od hustého provozu. Podle de Nazelle tím můžeme kontakt se znečištěným ovzduším snížit o 20 % až 30 %. Server BBC také doporučuje vyhýbat se dopravní špičce, kdy auta v zácpě vytvářejí „ohniska znečištění“. Pomoci může i kontrola místního indexu kvality ovzduší a při vysokém znečištění cvičit uvnitř nebo aspoň v parcích. Podle vědců ale mají větší význam systémová opatření a nejúčinnější ochranou zdraví lidí je snižování emisí přímo u jejich zdrojů.

Průzkum analytické společnosti Ipsos z roku 2019 zjistil, že stárnutí se obává každý druhý Němec. Podle rakouského deníku Kurier své obavy 25 procent z nich zdůvodnilo strachem ze smrti blízkých, 20 procent obavou z bolesti a 18 procent strachem ze sociální izolace. Výzkumnice Tatjana Schnell uvádí, že ze stárnutí mají překvapivě největší obavy především mladší lidé.

Úzkosti z přibývajícího věku čelí většina z nás. Pokud však přeroste v patologický strach, vědci ji označují jako gerontofobii. Nový výzkum nyní ukazuje, že tento strach nezatěžuje jen psychiku, ale může také urychlovat biologické stárnutí na buněčné úrovni. V časopise Psychoneuroendocrinology byla v únoru publikována studie vědců z NYU School of Global Public Health, která dospěla k paradoxnímu zjištění: lidé, kteří se stárnutí více obávají, stárnou měřitelně rychleji.

Výzkumný tým analyzoval data 726 žen, které popisovaly míru úzkosti spojené s věkem klesajícím zdravím, atraktivitou a plodností. Z jejich krve pak vědci pomocí tzv. epigenetických hodin zjišťovali skutečný biologický věk a rychlost stárnutí. Zjistili, že větší úzkost ze stárnutí souvisela se zrychleným biologickým stárnutím, přičemž nejsilnější korelace byla u obav o vlastní zdraví.

„Naše zjištění naznačují, že subjektivní zkušenosti by mohly ovlivňovat objektivní procesy stárnutí,“ říká hlavní autorka studie Mariana Rodrigues. U žen středního věku podle ní strach ze stárnutí může souviset také se společenskými ideály krásy, obavami o plodnost a zátěží spojenou s péčí o děti i stárnoucí rodiče.

Výzkumníci vysvětlili, že pokud si negativní postoj ke stárnutí internalizujeme, veškeré známky stárnutí nám způsobí chronický stres. A ten zase urychluje proces stárnutí. Autoři studie NYU ale zdůrazňují, že k tomuto efektu by mohly přispívat i faktory životního stylu, jako je kouření nebo konzumace alkoholu. Vědci každopádně doporučují zaujmout ke stárnutí pozitivnější postoj. „Podle výzkumu lidé, kteří přijímají stárnutí jako přirozenou součást života a nadále žijí aktivně a smysluplně, prožívají pozdější fáze života nejpozitivněji,“ uvádí Schnell.

Začal si víc střežit jídlo, nenechá se pohladit, nezastavitelně štěká na kolemjdoucí, neustále ničí nábytek – vztah mezi psem a člověkem nemusí být vždy harmonický a mohou ho provázet každodenní strasti, na které lidé před pořízením zvířecího parťáka ne vždy myslí. Místo radosti tak častěji prožívají stres, stud a v nejhorších případech i strach. Řešením ale nemusí být útulek.

Lidem, kteří se trápí, ale nechtějí to vzdát, pomáhá nezisková organizace Dogs Anonymous, založená v roce 2025. Její prezidentka a spoluzakladatelka Louise Crane se v rámci ní chtěla zaměřit na emocionální podporu chovatelů, doporučení odborníků i výcvik zvířat. Podle zakladatelek nespočívá účinnost této skupiny nutně v radách, které členům poskytují, ale v tom, že se členové sbližují díky společným obtížím. „Chtěli jsme lidem nabídnout nejen prostor, kterému mohou důvěřovat, když potřebují radu ohledně chování psa nebo pokud se s ním dostanou do krizové situace, ale také místo, kde se necítí souzeni, když přiznají, že je toho na ně možná trochu moc,“ říká spoluzakladatelka Daphne Mendoza-Tervanis.

Podle průzkumu zveřejněného v červnu ve vědeckém časopise Pets, který se zabýval pocity viny, zátěží a duševní pohodou majitelů psů s behaviorálními problémy, 53 procent respondentů uvedlo, že se cítí osamělí, a 78 procent přiznalo „zvýšenou zátěž pečovatele“ – termín označující emocionální a finanční zátěž spojenou s rolí pečovatele.

Setkání skupin se konají jednou týdně a účastní se jich jak noví, tak zkušení majitelé psů, lidé, kteří si psa adoptovali, pěstouni a občas i trenéři, kteří hledají rady, jak řešit případy agresivity, popisuje web WIRED. Žádné setkání skupiny není stejné. Někdy účastníci diskutují o tom, jaké to je vyrovnávat se s úzkostnými problémy svých psů, nebo také žádají o radu ohledně procesu eutanázie. Jindy si zase jen tak vylévají srdce. Nejde proto o platformu, kde se jedná pouze o výcviku neposlušných mazlíčků. Organizace nabízí prostor, kde mohou lidé beze studu přiznat, že je jejich pes někdy jednoduše štve. A místo odsouzení se dostaví pochopení těch, kteří to mají podobně.

Změnu náboženská společnost vycházející z křesťanství představila v pátek. Nová politika stanoví, že jednotlivci mohou dostávat produkty z krve darované jinými lidmi. Členové organizace tak smí přijmout léčbu využívající čtyři hlavní složky krve – plazmu, krevní destičky a červené a bílé krvinky. „Každý křesťan se musí sám rozhodnout, jak bude tyto čtyři základní složky používat ve veškeré lékařské a chirurgické péči,“ cituje web AP News Geoffreyho W. Jacksona, člena vedoucího sboru organizace se sídlem ve státě New York.

Členové se zároveň mohou sami rozhodnout, zda darují krev, která bude následně zpracována pro léčbu dalších lidí. Transfuzi krve, stejně jako darování krve přímo pro tento účel, ale organizace dál odmítá. V březnu vedoucí rada také oznámila, že si svědkové Jehovovi nově mohou při lékařských zákrocích nechat odebrat a uskladnit svou krev pro případnou pozdější léčbu, píše BBC. Ani v tomto případě ale nesmí krev sloužit pro léčbu jiných.

Zákaz transfuzí krve patří k nejkritizovanějším učením svědků Jehovových. Podle odpůrců organizace může toto pravidlo v některých situacích vést k úmrtím, kterým by se dalo doplněním krve zabránit. Skupina své pravidlo týkající se posvátnosti krve odůvodňuje tím, že Starý i Nový zákon „jí přikazují se krve zdržovat“. Zatímco židovské a některé křesťanské náboženské tradice si tuto pasáž vykládají jako pravidlo týkající se stravování, svědkové Jehovovi tento zákaz rozšířili i na krevní transfuze.

Společnost svědků Jehovových vznikla ve Spojených státech v 19. století. Její členové sdílejí mnoho křesťanských přesvědčení s ostatními církvemi, ale rozcházejí se v klíčových teologických otázkách, jako je povaha Ježíše či biblická proroctví.

Nedostatek veřejných toalet je ve městě, které nikdy nespí, dlouhodobým problémem. Nový projekt má zajistit, aby se Newyorčané v případě nouze mohli ve svém okolí spolehnout na čisté, bezpečné a bezbariérové veřejné záchody. „Příliš mnoho Newyorčanů ví, jaké to je, když si na cestách nemáte kam odskočit,“ cituje starostu New Yorku Zohrana Mamdani web Gothamist.

Město proto zavádí 17 nových modulárních toalet v hodnotě téměř 85 milionů korun napříč všemi pěti městskými částmi. Nové kabinky společnosti Throne Labs mají být bezplatné, bezdotykové a nabídnou i přebalovací pult. Jednotky se navíc nepřipojují k newyorské kanalizaci ani vodovodnímu systému, takže je jejich instalace levnější a rychlejší než u běžných veřejných toalet, vysvětluje server Dexerto.

Kdo by se ale chtěl náhodou na záchodě zdržet a například si dopřát rituál doomscrollování na svém mobilu, má na to přesně deset minut. Před vypršením času ho systém upozorní zvukem a blikajícími světly. Pokud ani tehdy uživatel neodejde, dveře se nakonec samy otevřou. A kdyby přeci jen i poté lidé odmítali toaletu opustit, pracovníci provozovatele Throne Labs dostanou upozornění a situaci osobně prověří.

Na chytrý záchod se bude možné dostat prostřednictvím SMS, QR kódu, aplikace Throne Bathroom Network nebo karet distribuovaných místními komunitními partnery, uvádí web USA Today. Prvních sedmnáct toalet se instaluje na veřejných prostranstvích a dalších místech s vysokou frekvencí pohybu. Mezi plánovanými místy s chytrými toaletami jsou Yankee Stadium, Avenue C Plaza v Brooklynu či Columbus Park. Pilotní projekt poběží jeden rok. Pokud se systém osvědčí, může jít o první krok k větší síti veřejných toalet.

Ženy doleva, muži doprava. Chodby vedou do převlékáren a poté rovnou na písečnou pláž. Turisty ale po převléknutí čeká drobné překvapení. Ženy se koupou odděleně od mužů. Velkou, skoro 3 metry vysokou zdí, která pokračuje až do moře.

La Lanterna, známá také jako El Pedocin, je poslední evropská pláž s oddělením podle pohlaví, píše americká CNN. Do popředí mediální pozornosti se pláž dostala letos v červnu, když pár z italského Milána porušil tuto více než stoletou tradici. Celou situaci popsal italský il Piccolo. Žena tehdy tradici označila za „absurdní“ a „středověkou“. Návštěvnost pláže se za poslední rok přitom skoro zdvojnásobila. Pro většinu místních je pláž jednou ze vzpomínek na dětství a vyrůstání v Terstu.

Mezi milovníky La Lanterny patří i italský spisovatel a rodák z Terstu Mauro Covacich. Podle něj na pláži od samotného začátku tradice ženy nosily velmi moderní a na svou dobu odvážné kusy oblečení. „Nebylo to místo, kde by se musely stydět. Mohly se v klidu opalovat a zaplavat si,“ vzpomíná.

Z pláže se postupně stala památka feminismu. Muži zůstali od žen odděleni díky rozšiřující se ženské emancipaci. Nejznámějšími obyvatelkami Terstu totiž na začátku 20. století byly právě ženy. Ať už šlo o umělkyně, sportovkyně nebo fotografky, dodává vědkyně z Londýnské univerzity Katie Pizzi. Terst, jako tehdy rychle se rozvíjející přístavní město mělo taky první italské gymnázium pro dívky. I to byl podle Pizzi výsledek emancipace místních žen. „Když Terst v roce 1918 přestal být součástí Rakouska-Uherska a připojil se k Itálii, byl nejen prosperujícím městem, ale taky kulturně velmi živou lokalitou. Střední třída v Terstu byla hodně vzdělaná, včetně žen,“ dodává Pizzi.

Pro většinu návštěvnic zůstává La Lanterna připomínkou minulosti i emancipace a nechtějí na ní nic měnit. Ženy i muži na obou stranách zdi mohou dělat, co se jim zlíbí. Je to symbol svobody, ne sexismu, dodává pro CNN plavčík Samuele, který na La Lanterně dohlíží na bezpečnost. „Lidé jsou šťastní, pláž je plná. Proč cokoliv měnit?,“ doplňuje. Nejdůležitější tak pro obyvatele Terstu zůstává, aby všichni dodržovali a respektovali pravidla. A pokud za zdí oddělující muže a ženy vidí sexismus a ne svobodu, mají jít jinam.

Jde až o třetinu všech lidí, kteří v posledních volbách k urnám přišli. Podle vlády je reforma snahou o „purifikaci“ volebních seznamů. Administrativa tvrdí, že odstraňuje zejména nelegální migranty.

Kritikům ale vadí, že vláda využívá zákon k utlačení menšin a k překreslení volebních pravidel tak, aby zajistily větší úspěch současné vládnoucí strany BJP. Mezi vyloučenou skupinou voličů jsou nově i sexuální pracovníci z Garstin Bastion Road, jednoho z nejznámějších Red-light distriktů v Dillí. Jejich příběh popisuje britský web The Guardian. Podél takzvané GB Road žije asi 2800 sexuálních pracovnic. Ztráta volebního hlasu se tak přidává k obtížím, kterým tyto ženy musí čelit, včetně zdravotních rizik, špatných hygienických podmínek nebo sexuálního zneužívání.

Podle předchozích volebních seznamů úřady většinu sexuálních pracovnic zaevidovaly jako „odstěhované“, a ženy tak nemohou volit, doplňuje Guardian. Podle serveru jsou takto zaevidované až tři čtvrtiny sexuálních pracovnic. Nově totiž musí doložit vládní dokumenty, které často nemají. Guardian přináší svědectví 36leté ženy, která se před více než 20 lety stala obětí obchodu s lidmi a od té doby nemá, jak si zajistit občanství. „Všichni chodíme na velkou, to z nás dělá stejné lidi,“ doplňuje respondentka. Podle ní jsou v Indii sexuální pracovnice už zvyklé na to, že jejich povolání je indickou společností vnímáno jako nemorální a méně hodnotné, než ostatní zaměstnání.

Indický server Hindu přináší podobné příběhy žen z GB Road. Hlavní volební úředník Balram Meena v rozhovoru pro magazín řekl, že „pro Marginalizované skupiny jako jsou lidé bez domova nebo osoby poskytující sexuální služby neexistuje žádný zvláštní postup.“ Pokud je nebude možné zařadit do seznamu voličů, zůstanou jejich jména vyřazena. Ženy tak zůstaly nejen bez možnosti volit, ale taky bez naděje na změnu, dodává Guardian.

Titulek videa „never ending deportations“ parafrázuje text zpěvačky „never ending midnight sun“, píše BBC. Larrson se tak přidává k Sabrině Carpenter, Taylor Swift, Olivii Rodrigo nebo Arianě Grande, které Bílý dům vyzvaly k tomu, aby v klipech přestal používat jejich hudbu. Švédská zpěvačka na TikToku zveřejnila reakční video, ve kterém označuje příspěvek Bílého domu za „dehumanizující“.

„Drtivá většina zadržených jsou obyčejní lidé, kteří mají práci a prostě se snaží zajistit si lepší budoucnost,“ dodává Larrson. Kritizuje Bílý dům za to, že její píseň používá k rozdělování společnosti, přestože její text by měl spíš odrážet spojení mezi lidmi a přírodou.

Hudební server Rolling Stone píše, že se v posledních letech stává běžnou praxí, že pokud je nějaká píseň dostatečně populární a chytlavá, dostane se do příspěvků na sociálních sítích Trumpovy administrativy. Podle komentáře v magazínu je to urážlivé a ponižující.

Účty Bílého domu na sociálních sítích po zásazích umělkyň a umělců musely písně z videoklipů odstranit. Samotné příspěvky ale na profilech americké administrativy zůstaly.