Hitman a Kurýr vraždí koncentrovanou letargií
Co se stane s béčkovým akčním filmem, když mu seberete pochybné charisma hlavní postavy, za vlasy přitaženou akci a rozjívený humor? Vznikne bezpohlavní cosi. Cosi, co může mít podobu plešatého nájemného zabijáka nebo o něco zarostlejšího řidiče luxusní limuzíny.
Hitman a Kurýr mají společného více než jen stejnou stopáž, fakt, že jdou do kin těsně po sobě a cílí na publikum lačnící po efektních bitkách a explozích. Oba snímky jsou novým startem postavy, o jejíchž kvalitách lze úspěšně polemizovat – neomylný kurýr a vynalézavý lamač končetin Frank Martin se mohl původně opřít o solidní první díl a drsné charisma Jasona Stathama, geniální zabiják Agent 47 v podstatě o nic, jen o úspěšnou herní sérii a prachbídný první film. Kurýr svoje klady rozmělnil ve dvou nesmyslných pokračováních, Hitman skončil ihned coby další rutinní herní adaptace, která neoslovila ani hráče, ani běžné publikum. Zkrátka, slz nad koncem téhle dvojky mnoho neukáplo…
Přesto obě postavy čile vyskakují z hrobu s novými tvářemi. A právě zde můžeme najít další z mnoha pojítek. Pokus oživit známé figury nasazením třicátníků, kteří se objevili v jednom ze současných kultovních seriálů, je v obou případech tragicky nezdařený. Rupert Friend spíše než drsného Hitmana připomíná zběhlého člena hnutí Hare Krišna a Ed Skrein se musí v roli šoféra tak pekelně soustředit, aby se nepřístupně mračil, že mu uniká cokoli dalšího, včetně přesvědčivého fyzického projevu, kterým dominoval jeho kurýrský předchůdce Statham.
Obě postavy jsou nesnesitelně toporné, necharismatické a hrané na jedinou strunu, která po chvíli vyvolává úsměv, ať už se režiséři sebevíc snaží zpomalovačkami zdůraznit, že jejich gerojové jsou nebezpečné šelmy. Vrcholem marnosti je situace, kdy Eda Skreina o několik lig přehrává filmový otec Ray Stevenson, jehož katalogové macho charisma je alespoň něco, čeho se může zoufalý divák chytit.
Filmy spojuje i naprostá neobratnost v práci s klišé – jejich příběhy jsou ploché a jednotlivé dějové elementy odvozené, přesto se Hitman i Kurýr tváří smrtelně vážně. Chybí jim zcela humor a jiskra. Hitman ji nahrazuje brutalitou, která chce být velmi cool, Kurýr zase diletantskou směsicí rádoby emancipační zápletky, luxusního prostředí francouzské Riviéry a reklamy na drahá auta i mobily. Je zarážející, že ani tyto elementy nedokážou tvůrci jakkoli prodat – průstřely hlav v Hitmanovi jsou otupující a bažení po „coolness“ faktoru akce neumělé, limuzíny, ženy ve spodním prádle a slunce nad palmami v Kurýrovi zase působí jako něco ošuntělého a fádního. Snímky vám sice ukážou svět, který má teoreticky oslňovat, ale způsobem, který ubíjí.
Vina samozřejmě lpí na rukách scenáristů – Luc Besson je už jen stínem kurýra, který dokázal bleskově doručit elementy asijské akční školy s nádechem francouzské vášně pro efektní havárie aut, zběsilý humor a silné mužské postavy. Skip Woods naopak jen potvrzuje dojem, který zanechal už prvním Hitmanem. Není nic horšího než scenárista, který nemá co říct, a navíc ani neví, jak to říct.
Režiséři bez identity a rukopisu celou katastrofu dovršují. Bezradný Camille Delamarre před sebou rozhodně nemá kariéru jako Bessonovi odchovanci Pierre Morel, Olivier Megaton či Louis Leterrier, kteří se stali (spíše neúspěšnými) hollywoodskými rutinéry. A Aleksander Bach možná posbíral jako mladý režisér talentová ocenění na významných festivalech, ale v Hitmanovi předvádí jen bezpohlavní lepení nesourodých scén, v němž nedokáže prodat ani prostý princip herního levelu. Zkrátka, režie stejně kožená jako bachovský absolutismus (a zhruba stejně zábavná).
Hitman a Kurýr jednoznačně selhávají, protože nenabízí ani to základní, co diváky žene na béčkové akce – adrenalin. V kinech vám naopak do žil vpraví koňskou dávku ketaminu a dají vám dost času meditovat nad tím, zda čistokrevné akční guilty pleasure snímky nejsou už definitivně ohroženým druhem, kterému v současnosti zoufale schází průbojné herecké tváře nastupující generace. Této činnosti se však můžete klidně oddávat i doma…
Hitman: Agent 47 (Hitman: Codename 47), Aleksander Bach, USA, Německo, 96 minut
Kurýr: Restart (Le Transporteur: Héritage), Camille Delamarre, Francie, Čína, 2015, 96 minut
Hodnocení: 40 % (spravedlivě 20 % pro každý film)
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
