Holinky Rocks!: Gumáky z kamene

Celým pořadem se tak už od začátku nesla jedna fousatá (vlasatá) otázka – může být hitparádový rock dnes vůbec ještě moderní?

Na začátek jsme si za pomoci kudučího voodoo Jimmyho Hendrixe vyvrátili pár axiomů o rebelantské hudbě bílých heterosexuálních mužů – a následně jsme hned první skladbu Pumped Up Kicks od indie kids Foster The People poslali k ledu. Ondřejovi coby zapálenému vyznavači filozofie rockismu přišla až moc neškodná, nemastná a neslaná. Správná rocková skladba totiž musí být aspoň trochu protivná, nepříjemná, zadírat se pod kůži a především pak musí hodně solit. Momentálně nejúspěšnější kanadská skupina Nickelback byla zase nepříjemná a přesolená až moc – ten niklák vhozený do jejich jukeboxu jsme si v Holinkách vydupali zpět. Rovněž javorová formace Theory of a Deadman byla to samé v D-Dur – jejich skladba Hurricane nám však alespoň umožnila menší historický exkurz do doby, kdy bigbít měl ještě ničivou sílu tornáda – od Bobáče Dylana smykem k Daliborovi Jandovi. Dá Libor? Jan dá! Bývalý ministr kultury Jandák by ale na bigbít nedal nic.

A možná je to tak v pořádku. Hitparádový rádoby rock si na sebe zatím stále vydělá sám – ne vždy jde ale o formu obživy poctivou jak Lou Reed. Vykrádání sebe sama je trochu paradoxně už od nepaměti jednou z nosně eliptických konstrukcí rockové hudby, která se jako první vždy dušuje originalitou – a málokdo to zvládá už několik dekád tak dovedně jako Red Hot Chilli Peppers. Retrográdní parta Steel Panther zase vysává mízu ze starých časů, kdy metal byl ještě heavy. Nebýt toho šklebu na tváři, málem bychom jim i uvěřili. Nicméně, k neuvěření je, nakolik je frontman Foo Fighters podobný bubeníkovi zaniklé Nirvány. Převtělování v karmickém rocku evidentně funguje.

Foo Fighters|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Ukamenovat rockem si nezasloužili snad jen bluesoví proroci The Black Keys – ale o tom, že pánové Auerbach a Carney kárné řízení nepotřebují, už na Waveu víme dlouho. Minimálně dvojku z chování by si však zasloužili agrární metalisté Korn, kteří se dušují, že prý hráli dubstep ještě předtím než Jirka Korn. A Kornův Four Tet. Trapnou debatu nezachránil ani jejich nový spojenec – emo ještěr Skrillex, který svoje vrtačkoidní pabeaty účelově vrství čistě pro efekt a bez špetky soudnosti. Nakonec všichni vlastně jen čekáme na drop, ne?

K částečnému rozřešení otázky z úvodu a vůbec sjednocení postoje k tzv. modernímu hitparádovému rocku nám nakonec dopomohla až česká skupina Škwor a jejich upřímně teatrální metal s kamennou tváří – ovšem bez žen a bez ohně. Tahle hudba už totiž dnes prostě moc neohne.