Holocaust postihl i ty, kteří nevěděli, že jsou Židé nebo Romové

Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti se na půdě Senátu České republiky připomínal už poosmnácté. K účastníkům promluvila i předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová.

Markéta Pekarová Adamová: „Odkaz holocaustu, nikoliv jenom tohoto dne, ale celého období, kdy lidé umírali jenom proto, jakého byli vyznání, národnosti nebo přesvědčení, je důležitý i pro současnost z toho důvodu, že tyto příčiny, které to mělo, tedy nenávist, strach, frustrace, jsou všudypřítomné i dnes a nejsme vůči nim imunní. Proto si myslím, že i současné generace by měly ten odkaz znát a snažit se hledat poučení z těch chyb, které v minulosti nastaly, které naši předci udělali. I proto, abychom je my sami opakovat nemuseli. Myslím si, že to je nejdůležitějším odkazem dnešního dne.“

Svůj příběh v senátu přiblížila i Dita Krausová, která přežila bezmála tříleté věznění v nacistickém vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. O tom, že je Židovka, se dozvěděla až ve druhé třídě obecné školy.

Dita Krausová: „Ve škole mě upozornil spolužák, že ‘Ty jsi Židovka!’ Já jsem šla domů a říkala jsem mamince: ‘Co to je?’ Já jsem z domova to slovo neznala. Tak mi vysvětlili, že jsou židé a křesťané, že je to jiné náboženství, ale víc už mě to nezajímalo. Až potom jsem pocítila na vlastní kůži, že je to velký rozdíl. Za války trpěli všichni, ale my jsme trpěli ještě mnohem víc.“

Do Prahy se z koncentračních táborů Dita Krausová vrátila v červnu 1945. Tehdy jí bylo šestnáct let.

Dita Krausová: „Já jsem za války přišla o otce, zemřel v Osvětimi. Matka se mnou byla až do konce a dokonce jsme byly i spolu osvobozené, ale přesto zemřela po osvobození a zůstala jsem sama. Naštěstí se mi z Terezína vrátila babička, která v Terezíně přežila. A proto mám také fotografii a ještě jsme stačily trošičku žít spolu. Ale potom jsem se vystěhovala do Izraele, babička nechtěla odejít s námi, a zemřela krátce po mém odchodu.“

V předvečer Dne památky obětí holocaustu se židovští a romští přeživší a jejich potomci sešli na besedě Sdílená zkušenost. Kdo může předávat paměť holocaustu? Pořádala ji nová organizace Schola Fidentiae. Ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová tam vyprávěla dramatické příběhy řady svých příbuzných, na které se v její rodině vzpomíná dodnes.

Jana Horváthová: „Bratři mého dědečka i jeho otec byli věznění v Osvětimi. Otec i ten mladší bratr dědečka zahynuli. Totiž ten tatínek byl zabit při likvidaci tzv. cikánského tábora, čili v plynové komoře. Mladší bratr zahynul v Osvětimi na tyfus. Ale ti dva starší bratři se připojili ke skupině Romů v tom tzv. cikánském lágru, kteří se pokusili o útěk z cikánského lágru. Ale byli chyceni, uvězněni a byli potom pro výstrahu popraveni před bunkrem číslo 11. Byl to Štěpán Holomek a Stanislav Holomek a jejich medailony jsou v muzeu v Osvětimi v expozici o českých vězních v Osvětimi.“

Svěřila se s jedním z mnoha rodinných příběhů Jana Horváthová.