Holy Motors: Krása očí bez tváře

29. listopad 2012

Enfant terrible francouzského filmu režisér Leos Carax se letos po dlouhé třináctileté pauze vrátil na plátna kin svým pátým celovečerním snímkem Holy Motors. Obtížně zařaditelné dílo způsobilo na letošním ročníku festivalu v Cannes skutečnou senzaci.

Vrcholný představitel éry tzv. cinéma du look (nebo chcete-li francouzského neobaroka) a jeden z nejpozoruhodnějších zjevů evropské kinematografie posledních třiceti let romantický excentrik Leos Carax podnikl prostřednictvím svého nového filmu Holy Motors euforickou testovací jízdu, jejímž cílem bylo ozkoušet známé i méně známé mechanismy filmového média. Výsledkem je surrealistickou tradicí poučený snímek odpoutaný od jakýchkoli dramaturgických pravidel – dílo experimentální, anarchistické, zvráceně vtipné a přitom soustředěné na momenty plné smutku.

Caraxův epizodický, významově bohatý kaleidoskop plný rozličných aluzí, symbolů a mnohoznačných impresí je jednodenní odyseou francouzskou metropolí, na níž sledujeme podivínského pana Oscara (neuvěřitelně chameleónská kreace něžného zvířete/maniakálního atleta francouzského filmu a režisérova alter ega Denise Lavanta), který se v bílé limuzíně připravuje na své nepředvídatelně probíhající „schůzky“, kvůli nimž se převtěluje do mnoha figur včetně sebe samotného.

Každé toto setkání, každá paradoxní epizoda tu reprezentuje trochu jiný filmový žánr (v rozpětí od grotesky přes komorní melodrama až po muzikálové číslo); mnoho z těchto segmentů lze navíc číst jako důvtipnou parodii/poctu stylu některého ze slavných režisérů – Luisem Buñuelem počínaje a Jacquesem Tatim konče. Australská diva Kylie Minogue se v krátké paruce podobá novovlnné ikoně Jean Seberg, zatímco masku, kterou si ke konci nasazuje Oscarova šoférka madam Céline, si její představitelka vyzkoušela už v mysteriózní hororové klasice Georgese Franjua Oči bez tváře (1960).

02777775.jpeg

To ale zdaleka není všechno: autor, který tu záměrně rozrušuje hranici mezi stylem a vyprávěním, nám tu skrze jednotlivé akce předkládá nejen (více či méně kryptický) osobní komentář k historii filmu, ale i soukromým dějinám Paříže (zapojení členů kapely Noir Désir, zánik ikonického obchodního domu La Samaritaine). Carax tady navíc dává nenásilně vzpomenout na díla velikánů světové literatury (úvodní pokojová reminiscence na Franze Kafku) a zároveň nás průběžně ohromuje vlastní invencí. Když už se na chvilku zdá, že by se motor filmu mohl zvolna zadrhávat, přijde mesmerizující hudební mezihra, po níž máte chuť vyskočit ze sedadla a podobně jako auditorium v Cannes vyvolat trojnásobný potlesk.

Holy Motors však nejsou pouhou lekcí čisté imaginace, v níž jsou absurdita a nesrozumitelnost neoddělitelnou součástí jejího kouzla – Caraxova trochu narcistní a zároveň sebereflexivní, eskapistická i v realitě ukotvená série skečů a „krásných gest“ je tím nejextrémnějším a přitom nejméně uplakaným vyjádřením pocitů nostalgie, jaké jsem kdy viděl. Caraxův fantaskní trip je pak osvobozující i v tom, že zůstává otevřen takřka bezbřehé interpretaci: Holy Motors jsou dílem autora, který se rovnocenně obává o úděl člověka ve virtuálním světě předem stanovených rolí, o vnitřní život limuzín i samotnou budoucnost filmu. Tvůrce, který mluví o kinematografii jako o krásném ostrově se hřbitovem, tentokrát skrze svůj snímek dodává: „Říká se, že krása je v oku pozorovatele. Ale co když se už nikdo nedívá?“

02777780.jpeg

Nedívat se na Caraxův opus magnum by bylo velkým ochuzením vašeho intelektu i smyslů: troufnu si tvrdit, že přesně kvůli těmto zážitkům se jezdí na velké festivaly a loví v programech artových kin – kvůli titulům, které s lehkostí rozdrtí naše představy o tom, jak má dobrý film vůbec vypadat, a které v nás extatickou hrou s možnostmi kinematografie rozezvučí desítky pozapomenutých emocí. Nakonec je to právě Carax - enfant terrible francouzského filmu, „smutný vnuk Cocteauův, nepravé dítě Godardovo, příbuzný Garrelův i Bessonův“ – kdo natočil snímek, který nám připomíná, že filmový krchov není tiché místo nudné piety, nýbrž prostor, který obývají duchové mocnější, než jsme si dosud uměli představit.

Hodnocení: 100%
Holy Motors
Leos Carax, Francie, 2012, 115 min

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.