Horami proti depresi. Lenka Krákorová čelila psychickým potížím přechodem Velké Fatry a Nízkých Tater

„Hory mám moc ráda, ale skoro nikdy do nich nechodím sama. To, že tentokrát půjdu sama, bylo podstatnější, než kam vyrazím,“ říká Lenka Krákorová, která přiznává, že si prošla těžkými chvílemi a musela vyhledat odbornou pomoc. Měla potíže jak s příjmem potravy a nechutenstvím, tak s tím, aby ráno byla schopná vstát.

Psychoterapeut ji od cesty zrazoval. „Nadšený z toho nebyl. Dva týdny před odjezdem se mi podařilo vstát z postele. Předtím jsem neměla energii na nic a byla jsem ráda, že dýchám. Dostala jsem se k úvaze, jestli to není jen způsob, jak se zničit – namísto emocí fyzicky.“

Medvědů, samoty ani námahy jsem se nebála

Na každý den cesty měla připravenou ústupovou variantu. Vyrážela z Ružomberku na Velkou Fatru a přes Donovaly přešla do Nízkých Tater, kterými putovala až do Telgártu. „Nebála jsem se tmy, námahy ani medvědů. Bojím se úplně jiných věcí. Silně jsem cítila, že něco takového potřebuju.“

Lenka Krákorová při přechodu Velké Fatry a Nízkých Tater|foto:Lenka Krákorová

Za cestou se ohlíží jako za velkým zážitkem. „Výhledy z Rakytova byly prostě nádherné. A když jsi v 1800 nebo 2000 metrech nad mořem na hřebeni, kolem je absolutní ticho, nikde žádný člověk na dohled a dravci létají pod tebou, tak to je velký zážitek. Měla jsem husí kůži a to místo vidím pořád jasně před sebou jako fotku, i když nejde o žádný významný bod na mapě,“ popisuje Lenka svoje pocity.

Jeden těžký den neznamenal stop

Nadšená se ale nevrátila jen kvůli přírodě, ale i kvůli lidem, které na cestě potkala. S některými z nich je nadále v kontaktu a některým prozradila, s jakým příběhem hory absolvovala.

Přiznává ale, že jeden těžký den musela v Nízkých Tatrách překonat. O tom, že vliv na ni měla cesta hodně pozitivní, svědčí také to, že by brzy ještě ráda zvládla další přechod – tentokrát Malé Fatry.