Já, já, já. Proč tolik píšeme o sobě? Je to narcismus nebo způsob, jak o světě psát věrohodněji?

„Autofikce je podle mě nejvíc skloňována jako něco mezi autobiografií a něco mezi fikcí, tedy píšete o vlastním životě z nějaké pozice, která je trošku separovaná od subjektu,“ myslí si Marek Torčík. „Je to schopnost převzít moc nad vlastním životem. Spousta autorů, kteří píší autofikci, jsou buď ženy, nebo nějaké minority. Pro ně je to možnost, jak ukázat, že ten jejich v uvozovkách malý život je relevantní a jsou k němu schopní si udělat vztah i čtenáři, kteří s těmi lidmi zdánlivě nemají nic společného.“

Marek i Ondřej se každopádně shodují, že autofikce nemá nic společného s narcismem, ale spíš je to způsob, jak do čím dál složitějšího světa vrátit subjektivitu. „Skrze psaní poznávají sami sebe, je to literatura jako nástroj introspekce,“ vysvětluje Ondřej Trhoň. To, co psaní o sobě chce nahradit, jsou velké příběhy, tradiční románová forma vševidoucího vypravěče. Autofikční psaní totiž nepřebírá cizí životy, na které nemá licenci. 

A nemůže se stát, že má autofikce urazí blízké z mého života, o kterých píšu? Jak vypadá špatné psaní o sobě? Kdo v Česku píše autofikci? Poslechněte si Liberaturu o trendu, který může být odpovědí na krizi románu.