Jak pojmenovat společný život? I Češi po svatbě vzdorují tradici

27. prosinec 2016

Mladí Češi a Češky po svatbě stále častěji experimentují. Nejenže si ženy nechávají svoje jméno nebo k němu přidávají druhé, i muži obracejí tradici a berou si příjmení manželky. Páry také vymýšlejí úplně nová příjmení, třeba podle společných zájmů. Nebo svoje jména mixují. Český standard jednotného příjmení pro celou rodinu přitom jinde ve světě zakazuje zákon. Například ve Francii nebo v kanadské provincii Quebec.

Brňanka Hana Kuncová si před pár lety vzala Kanaďana. Za jeho dlouhé příjmení může druhá vlna feministického hnutí. Jerémie Bedard-Wien pochází z Quebeku, kde si všechny ženy musí od roku 1981 podle provinčního zákona ponechat svá dívčí příjmení i po svatbě. „Vzniklo to v 70. letech, kdy se po feministických protestech quebecká vláda rozhodla, že přijímání příjmení po manželovi bude protizákonné,“ říká pětadvacetiletá Hana. Matka jejího partnera se jmenovala Bedard, tatínek Wien. Jerémie má stejně jako mnoho mladých lidí narozených po roce 1981 kombinaci příjmení obou rodičů, oddělených pomlčkou. Po svatbě však museli s Hankou na matrice rozhodnout, jaké příjmení dostanou v budoucnu jejich potomci – jejich děti by mohly nést jméno jen jednoho z nich.

„Brali jsme se civilním obřadem na radnici. Vyvolali jsme trochu poprask už tím, že jsem se rozhodla zachovat své dívčí jméno. Překvapilo mě, že si pár musí vybrat i budoucí příjmení dítěte. My jsme si vybrali moje – Kuncová nebo Kunc, protože manžel nechtěl volit mezi jmény rodičů, ale také je feminista a má ještě sestru, která s jejich příjmením může naložit, jak chce,“ popisuje Hana. Hlavní argument byl, že ona je ze své rodiny poslední, sourozence ani tetu nebo strýce nemá. „Maminka mě vychovala sama a tohle jméno je moje identita, na kterou jsem hrdá a nechci ji měnit,“ dodává. Není jediná – americký deník New York Times na Štědrý den uveřejnil článek s příběhy čtenářek z celého světa, které se rozhodly stejně. Oslovil jich celkem 16 000. Častými důvody byly rodinné vztahy, kulturní odkaz a pokračování rodu. Ve Spojených státech, kde existuje patrilineární tradice jako v České republice, se tak rozhodne 30 procent vdaných žen.

Premiérova patriarchální pomlčka

Feministický argument o zachování identity i po svatbě v Quebeku přetrvává, ve zbytku Kanady si ale ženy partnerovo příjmení běžně berou. Do prekérní situace se kvůli tomu dostala manželka současného premiéra a jinak známého obránce ženských práv Justina Trudeau. Sophie Grégorie-Trudeau pochází ze zmíněné provincie, ve společnosti se ovšem rozhodla vystupovat s tandemovým příjmením, za což schytala kritiku. „Vzít si manželovo jméno je patriarchální tradice. Z legislativního hlediska to v Quebeku není možné a symbolicky se jedná o krok zpět. Je to opravdový anachronismus,“ řekla loni kanadskému deníku The Globe and Mail Louise Langevin, specialistka na ženské právo z Lavalské univerzity. Další odborníci naznačují, že i feminismus premiéra má své hranice, pokud jde o politickou strategii a hlasy konzervativnějších voličů a voliček.

03770564.jpeg

Ostatně zmíněnou druhou vlnou feminismu vrcholící v 70. letech se v reálném čase inspirovali i manželé Bill Clinton a tehdy ještě Hillary Rodham, gender-politické dilema ovšem řešili už pět let po svatbě. Podle průzkumů Clintonovi v prohraných volbách o guvernéra amerického státu Arkansas v roce 1980 uškodilo, že si jeho choť ponechala rodné příjmení. Poučena z „chyb“ Hillary Rodham Clinton, začala Sophie Gégorie-Trudeau zdvojené příjmení na veřejnosti používat v době první velké politické kampaně svého manžela.

Nová rodina, nové jméno

Hana Kuncová se sice vlastního jména zbavovat nechce, sympatičtí jí ale byli i Kristine Gick a Jason Wagner z Britské Kolumbie, o nichž se nedávno hodně diskutovalo na kanadských sociálních sítích. Po svatbě se přejmenovali na Wicknerovi – ze svých příjmení si poskládali úplně nové. Podobně už před dvěma lety v Praze vznikli Blauberovi. „Rozhodli jsme se spojit příjmení, protože nám to přišlo jako dobrý vtip. Eliška byla Blabolilová, já Tauber,“ vypráví v holešovické bitcoinové kavárně osmadvacetiletý zvukař Martin. „Vymysleli jsme to, už když jsme spolu začali chodit, a asi po dvou letech jsme se rozhodli, že se vezmeme,“ vypráví o okamžiku, kdy poprvé narazili na českou legislativu, konkrétně na Zákon o matrikách, jménu a příjmení z roku 2000 a jen o trošku starší Zákon o rodině.

„Musel bych se nejprve přejmenovat já a Eliška by si pak vzala moje jméno po svatbě. S tím ale nesouhlasila. Chtěla, abychom se přejmenovali oba,“ říká Martin. Nové jméno do občanek získali rok po svatbě. „Napsali jsme na matriku srdceryvný dopis, ve kterém stálo, jak je pro nás důležité, že po svatbě vznikne nová rodina, co by měla mít i nové jméno. Přesně na výročí naší svatby přišlo rozhodnutí, že nám nové příjmení povolují. Stálo nás to tisíc korun a na úřadech se nikdo nepodivoval, ani neřešil,“ popisuje hladký průběh. V té době už měli syna Vincenta, který se narodil ještě jako Tauber, ale rodiče ho také přejmenovali. Má ale povolené si jméno klidně zase změnit. „Vůbec mi nebude vadit, jestli si v dospělosti s někým spojí příjmení nebo se pojmenuje podle oblíbené mašinky,“ směje se Martin.

Jméno jako společné dobrodružství

Stále více lidí si po svatbě vymýšlí společnou identitu. „Kdo to nevěděl, tak na svatbě šťouchal do těch dalších, jestli slyšel správně. Půlka kroutila hlavou a půlka se smála,“ vypráví Martin. S manželkou totiž vynalezli jméno úplně nové a lehce bizarní. „Ani jeden z nás ke svému příjmení neměl žádný vztah a obě byla nepraktická pro pobyt v zahraničí. Přemýšleli jsme, jestli si nevzít příjmení po někom z předků, ale žádné jsme nenašli, bavili jsme se i o různých kombinacích. Nakonec jsme hledali věci, které máme rádi a po nichž bychom se chtěli jmenovat,“ líčí Martin. „Byla to spíš sranda, kterou jsme se bavili po večerech. Ještě když jsme jeli na matriku, tak jsme nevěděli, jestli to dáme, ale rádi vymýšlíme dobrodružství,“ vypráví. Na matrice ho ale poslali do místa bydliště, kde musel také vymyslet několik důvodů pro změnu. Ta se potom podařila. Na rozdíl od Blauberových šli cestou nejmenšího odporu. „Manželka si prostě po svatbě vzala moje nové jméno,“ popisuje Martin, který požádal, zda by mohl v článku o příjmeních vystupovat anonymně. Prý kvůli pomluvám v práci.

03770562.jpeg

Příjmení mám po manželce

Druhá vlna feminismu tehdejší Československo nezasáhla, debata o přejímání příjmení se proto dnes koná hlavně v soukromí, mezi partnery. Přes devadesát procent manželských párů stále volí jednotné příjmení po muži. Existují ale i takoví, kteří to udělají naopak – například sedmatřicetiletý podnikatel Aleš Doubrava. „Vzal jsem si manželky jméno s tím, že ona si ho zkracovala a zbavila se -ová. Takže jsme Doubrava,“ popisuje svůj příběh muž, který měl dlouhá léta v dokladech napsáno zdánlivě nekonfliktní příjmení. „Středa je pro chlapa fajn, ale čím jsem byl starší, tím víc mi vadily neustálé vtipy na úřadech, jestli k nim jdu včas nebo pozdě – hlavně když jsem přišel ve středu nebo ve čtvrtek. Moje manželka se také nechtěla jmenovat po mé matce, protože mají stejná křestní. A potom to jméno Doubrava – máme blízko k přírodě, protože žijeme na farmě, a ten dubový lesík nám také usnadnil rozhodování,“ říká Aleš. Na úřadech problém nebyl, i když někteří s novým jménem chvíli zápolili. Podobně se přitom po svatbě s Charlotte Garrigue zachoval už první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. „Není to tak časté, že si muži mění jméno, a část mých přátel mužského pohlaví se divila, ale nakonec si všichni zvykli,“ vzpomíná Aleš. TGM přijal manželky příjmení v roce 1878, mimo jiné jako výraz rovnoprávnosti mezi mužem a ženou. V té době ještě ženy v Československu ani ve Spojených státech neměly volební právo.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.