Jako bílí psi ve sněhu. Salvador od Segy Bodegy je deska o hledání i skrývání

V tvorbě ostrovního producenta bylo vždy něco z hyperpopové euforie (EP Sportswear), bombastická basovost však jeho hudbu posouvala do rovin tanečních bangerů, které ctí vydýchané undergroundové parkety (EP Ess B, singl Nivea). Sega Bodega ale není jen osobitým autorem a multiinstrumentalistou. Je také dvorním producentem vokalistky Shygirl, se kterou spoluzaložil kolektiv a label NUXXE (ještě společně s producentkami Coucou Chloe a Oklou), a produkoval například i pro rapperku Brooke Candy, Zebra Katze nebo Nadiu Tehran. Vedle toho stihl několikaletou rezidenci v londýnském internetovém rádiu NTS, kde měl – kromě svého pořadu zaměřeného na soundtracky a filmovou hudbu – možnost experimentovat na speciálních akcích. Představil tak například svůj projekt Strings In Autumn, kde se jeho elektronika potkala s aranžemi pro smyčcový kvartet.

To všechno dává opravdu hodně příležitostí nasát milion vlivů a použít moře přístupů a nástrojů. Klíčem k objevení vlastní tváře je pak ale autorská zvědavost a hlavně chuť. Na loňském EP Self*care se tato potřeba objevovat projevila asi nejsilněji – každá skladba jako by měla jiného autora a ke každé vznikl videoklip od úplně rozdílných tvůrců. Je to v mnoha směrech krkolomná výprava, Sega Bodega na ní ale objevil jeden instrument, který nové desce už zcela dominuje – vlastní hlas.

Jeho liveshow tak už není jen v podobě elektronického producenta stojícího za pultíkem, Sega Bodega se reálně stal frontmanem svojí vlastní produkce. Živě zpívá a celé vystoupení prokládá party na kytaru, případně zapojí zmiňované smyčcové kvarteto. Nejzajímavější na tom je, že Sega Bodega se pro posun k frontmanství rozhodl sám, když je „stále ještě“ v undergroundu. Na rozdíl třeba od Yvese Tumora, legendami opředeného podvratného experimentátora, který začal žít svůj sen alternativní glam rockstar takřka instantně po podepsání smlouvy s elektronickým vydavatelským gigantem Warp. Navarrete tenhle vlastní posun tematizuje, tak trochu vtipně, v rytmickém singlu výmluvně pojmenovaném Salv Goes To Hollywood. Poslední tvorba Segy Bodegy tak může být chytrým a podnětným popem pro novou dekádu, který ovšem nevzniká z popudu dosáhnout na co nejširší publikum.

Sega Bodega vydal svoji debutovou desku na Den svatého Valentýna. Samozřejmě že to není náhoda. Jeho album není jenom hodně osobní výpravou do různých fází života, ale je hlavně o komplikovanosti citových vazeb, se kterými se dokáže v dnešní době ztotožnit snad každý. Hodně tracků je o lásce, všechny ale prostupuje velký smutek a přímé důkazy bolestivých ztrát. Problémy s alkoholem (track Masochism), ignorování red flags v začátcích toxických vztahů (Smell Of The Rubber), mnohdy neúspěšné popírání citů nejen po rozchodu (U Suck) anebo děsivá realita, když váš blízký přítel spáchá sebevraždu (Calvin).

Přese všechnu neutěšenost si Sega nechal dost prostoru pro obskurní produkci a dojemně upřímné texty s jemnou příchutí sarkastického humoru. A i když se zvukově možná už našel, téma hledání versus odmítání lásky se nedá vyřešit nikdy. Album tak klade i otázku, v jaké citové kondici se současně nacházíme my všichni, jaké máme problémy při pokusech sdílet intimitu skrze naše černá zrcátka (Raising Hell) a proč se před autentickým prožíváním emocí schováváme jako bílí psi ve sněhu.

Sega Bodega – Salvador (NUXXE, 2020)