Jazzový elf Dan Bárta se dál vznáší na svém obláčku

02997862.jpeg
02997862.jpeg
Když zpěvák Dan Bárta v roce 2000 přišel s projektem Illustratosphere, bylo to pro něj symbolické uzavření divokých devadesátek a začátek něčeho nového. Titulní album asi není nutné přeceňovat, nicméně do českého středního proudu přinejmenším zavleklo postupy, které se v něm normálně neobjevují, a v kontextu evoluce porevoluční české hudby působilo celkem svěže.

Bárta a jeho jazzoví spoluhráči pak původní formuli rozvíjeli na dalších třech albech a pět let po posledním, asi nejvíce žánrovém počinu Animage přichází aktuálně Dan Bárta & Illustratosphere s novinkou Maratonika. Těleso zachycuje bloumající na půl cesty mezi new age fúzí a posluchačsky vlídným jazz popem.

Přeměna z rozervaného rockera v éterického jazzového elfa mohla ve své době působit genderově podvratně, o třináct let později jsou nicméně Bártova mystická póza i neagresivní vokální projev už spíše jen otravné, o to víc, že hlas několikanásobného pěveckého Anděla už po čtyřicítce trochu ztrácí na síle. Místo vokální akrobacie tak do popředí vystupují texty a není to moc výhra. Jako obvykle u většiny projektů, na nichž Bárta spolupracuje (JAR, Monkey Business), nedávají zpívané věty žádný smysl a jsou jen shlukem zvukomalebných výrazů, z nichž se občas vyloupne nějaký nezáměrně absurdní (častěji ale spíše jen trapný) veršík. Tento způsob psaní se vlastně k hudbě Illustratosphere skvěle hodí – i ona působí dojmem, že by ji realita jen rušila z pohodlného spočinutí na andělském obláčku, který existuje mimo čas i prostor.

Bárta desku ohlašoval jako posluchačsky nejpřijatelnější, ale začátek nahrávky vyznívá spíše naopak: Dokud se někdo dívá je něco na způsob esotericky pojaté vánoční písně, která se ale nemůže rozhodnout mezi vážnou verzí a parodií, a v Romantik Lyrik se Bárta mátožně proplétá mezi nekonečnými klavírními sóly. Energičtější a čitelnější skladby přijdou až v druhé polovině desky, je to ale trochu nesourodá smečka – Pruhy III zní jako rocková balada s větším než malým množstvím provinilého potěšení, Oblaka dobra spadají kamsi k JARovskému funky a Bartagnan je čistokrevný český rádiový pop – dokonale bezpohlavní a omyvatelný jako umakart.

03016685.jpeg

Na dvou místech střídá pata-češtinu světácká angličtina, a zatímco progrockové Languages sem zavítaly z úplně jiného vesmíru, titulní Maratonika alespoň úspěšně kombinuje ztišenou jazzovou klavírní baladu s Bártovým měkkým výrazem. Mimochodem zpěvák v rozhovorech vehementně odmítá označení své hudby za jazz, jako kdyby to byla nějaká nebezpečná nákaza nebo sprosté slovo. Ve skutečnosti jen dává tato škatulka hudbě dobrý referenční rámec, a pokud jde o upadlou podobu žánru, proměněnou v backgroundovou hudbu šosáckých kaváren, naplňuje ji Bárta velmi věrně. To je ale na desce ještě to lepší, kdykoliv se na Maratonice snaží s obměněnou Illustratosphere z tohoto žánru utéct, dopadá to katastrofálně.

Když se v závěrečné Opýšemé inaší znovu vrátí k prvotnímu impulzu, z něhož projekt Illustratosphere vznikl, je to docela úleva a povedené outro je vlastně poděkováním posluchačům, že album vůbec přežili. V duchu svého jména totiž Maratonika i přes necelých čtyřicet minut někdy skutečně subjektivně působí jako náročný, několikahodinový posluchačský maraton.

Hodnocení: 40 %
Dan Bárta & Illustratosphere – Maratonika (Supraphon, 2013)