Je Elysium drzou levicovou agitkou?
Dění kolem sci-fi Elysium jihoafrického režiséra Neilla Blomkampa ukazuje, že stále existují hranice toho, co je snadno obhajitelné jako „liberální agenda Hollywoodu“.
Část americké kritiky neváhala snímek nařknout z glorifikace socialismu, někteří jej dokonce označili rovnou za „agitprop“. Snímek bývá řazen do „Occupy Wall Street“ větve, kterou předloni „odstartoval“ Vyměřený čas Andrew Niccola.
Oba filmy pojí velmi podobná ideologická matrice – svět rozdělený podle třídních kritérií na ty, co mají (haves) a na to, co nemají (don’t haves). Pro jedny je tu luxus, skvělé služby a bezpečí, pro druhé špína, dřina a podmínky vylučující důstojný život. Podstatný je marxistický motiv „odcizenosti práce“. Proletářští hrdinové Elysia i Vyměřeného času pracují v montovnách proto, aby nezemřeli / nemuseli živořit, a jedinou možností vzpoury je pro ně radikální porušení pravidel. Oba přitom spoluvytvářejí prostředky vlastního zotročení (jeden „časové kapsle“, druhý droidy).
Protagonista Vyměřeného času Will Salas ironicky reflektuje „past hollywoodské logiky“ – aby mohl hrdina revoltovat proti systému, musí si osvojit dokonalé mimikry. V tomto případě mimikry tváře Justina Timberlakea a archetypu „socialistického Robina Hooda“, který při první příležitosti dokonale ovládne zákonitosti světa bohatých, jako by byly jeho vlastní. Paradoxně právě romantický rebel s tváří hvězdy showbyznysu, který se rozhodne otevřeně zbortit nespravedlivý systém a radikálně přerozdělit hlavní komoditu – čas, kritiky nijak nepobouřil. V dobových recenzích dokonce opakovaně zaznívalo volání po větší propracovanosti celé „levicové“ metafory.
Hrdinou Elysia je též nepřizpůsobivý dělník, který však po cestě nápravy kráčí veden čistě osobními pohnutkami. Jeho záměrem není změnit nespravedlivý svět, v němž jedni „dole“ živoří v ponížení a druzí „nahoře“ mají vše. Max se prostě snaží zachránit si vlastní kůži. Živelný rebel však prochází takřka modelovou proměnou, která evokuje klasické schéma „získání uvědomělosti“ ruské revoluční a předrevoluční prózy – postupně potlačí sobectví, akceptuje zájmy kolektivu, obětuje se pro vyšší věc, neboť pozná, že jeho soukromé poslání je ve skutečnosti posláním veřejným (posvátným).
Proč je Elysium některými vnímáno jako socialistická agitka, před kterou je třeba varovat? Ústřední metafora mnohem otevřeněji ztvárňuje reálné společenské procesy a debaty – zejména téma všeobecně dostupné zdravotní péče je v USA extrémně ožehavé. Vyměřený čas operoval s citelnou měrou sci-fi stylizace, zatímco Elysium je doslovnější a aktuálnější (např. s ohledem na vztah zemí prvního a třetího světa, ale i s ohledem na sociální vývoj v rámci vyspělých států).
Niccolův film se pojistil klíčovým spojením zbojnické rebelie a romantické lásky s nostalgickým futuretro designem, Blomkampův snímek naproti tomu operuje s nevyrovnaným mixem špinavého sociálního realismu, akční sci-fi a prosté metafyziky mýtu o nepravděpodobném spasiteli (revolucionáři).
Zjednodušuje a vyhraňuje prostředí i postavy, což však beze studu přiznává, když poselství opisuje dětskou bajkou o hrochovi a surikatě. Rétoricky navíc není nikterak agresivní. Orbitální „ghetto“ bohatých sice charakterizuje coby egoistické a odtržené od reality, nestaví ale hrdinu přímo proti jeho obyvatelům, ale proti zloduchovi, který je anarchistickým prolnutím světa nahoře a světa dole, který, jinými slovy, nereprezentuje zájmy chudých, ani bohatých, ale své vlastní. Střelba a destrukce tu tedy z větší části nepatří do kategorie třídního boje, ale do klasické hollywoodské šablony o střetu dobra a zla.
Jistě, Blomkamp nadužívá humanistický patos, v němž jsou proletáři a chudina vykresleni jako obětaví a dobří lidé, zatímco „ti nahoře“ jako chladní či zbabělí prospěcháři. Není ale o nic víc schematický než opoziční hollywoodské produkty, jen obraz světa je tu přepólovaný – Elysium nehájí status quo, nezobrazuje chvilkovou výchylku a následný návrat do normálu, ale volá po přehodnocení. S trochou ironie by se chtělo podotknout: končí tam, kde to začíná být opravdu zajímavé. Mimochodem, stejně jako Vyměřený čas. Při vší prostoduchosti však vyzývá k zamyšlení, co bylo / bude dál – dystopie na entou, nebo spravedlivější společnost?
Hypotéza, že idea Elysia vyvolává pohoršené a zmatené reakce právě proto, že ryzí idealismus zakotvuje v realisticky působícím univerzu, které slouží jako jeho účelová kulisa, je samozřejmě mou osobní spekulací. Nicméně při pohledu na to, jak vehementně tvůrci popírají politický podtext snímku, se mi vybavuje otřepaný bonmot Marka Fishera a Slavoje Žižeka: dnes je snazší představit si konec světa než jakoukoli drobnou změnu systému. Ačkoli je Elysium pouze lehce nadprůměrným akčním sci-fi, v něčem zjevně ťalo do živého.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
