Jeden svět

Stálo mi za to, dojít se podívat, čím to je, že se festival čtyři roky rozrůstá, a to i za české hranice (Varšava, Berlín, Sarajevo, Moskva, dokonce Minsk, kde se festival loni konal v ilegalitě), vyprodává kina a je v podstatě jedním z našich nejvýznamnějších festivalů: v letošní nabídce 120 filmů se našly i hrané filmy (případně hrané dokumenty), probíhaly diskusní večery spojené s ochutnávkami tradičních asijských jídel, na internetu a před jednotlivými projekcemi se promítaly humanitární spoty. (Z české tvorby byla k vidění například reklamka na Český paralympijský tým.) Doprovodem byly koncerty a především diskuse na témata, kterými se festival zabýval. Například právě jimi naplňuje přehlídka své krédo, že existuje proto, aby poukazovala na potřebu vzájemného dialogu a vzájemné inspirace, které vedou k vymýcení porušování liských práv. Jednoznačné poslání, dané zaměřením festivalu, také stále táhne převážně levicové příznivce. Nejen ti chodí na Jeden svět, ale přece jen je v publiku enormní množství dreadů a antifa nášivek.

Jeden svět

Kromě poslání, které je ve značné části snímků přímo obsaženo, se ale filmy vyznačují nespornou kvalitou. Čímž už ale trochu předbíhám následující odstavec.

Silným zážitkem pro mě byl dokument Šílení od Heddy Honigmannové (1999). Ve filmu vypovídá řada holandských válečných veteránů, kteří se zúčastnili misí OSN od korejské války, z r. 1950, až po mise v Bosně 1995. Honigmannová s nimi mluví nad jejich vlastními videozáběry, které si z krizových oblastí přivezli, a zblízka je pozoruje, když poslouchají hudbu, o které předtím prohlásili, že jim pomáhala v nejtěžších okamžicích. Nepotřebujete slyšet zoufalý řev trpících, protože s vámi "dostatečně" zacloumá každý pohyb svalstva v obličeji veteránů. Film nezkoumá fakta, ale pocity lidí a podařilo se mu zaútočit na mé city, a přitom se vyhnul bulvárnosti. Honigmannová naplnila výroky ředitele festivalu Igora Blaževiče, že lidskoprávní festival nesmí opomíjet filmovou kvalitu. Blaževič totiž řekl: "Po zeměkouli běhá spousta lidí s digitální kamerou, kteří si myslí, že když natočí umírajícího, mají silný dokument. Vzniká místo toho klasický televizní produkt zpráv, který otupuje diváka, jenž vidí umírající děti na celém světě a všechno utrpení se mu slévá v jedno."

Jeden svět

V dalších sekcích jsem si vybral například film Dělnice světa (Marie-France Collard, 2000), který zkoumá pracovní podmínky dělnic v továrnách Levi's v Belgii, Francii, Turecku a Indonésii. Odhaluje některé praktiky strategie nadnárodního kapitálu, který se stěhuje za levnou pracovní silou a minimální sociální zodpovědností. Výmluvou firem bývá obvykle nízký zisk - např. v Belgii "jen" 300% (Není to překlep, ale v Turecku se dá vydřít ještě mnohem víc.).

Z klasiky se dal zhlédnout film Les Hurdes - Země bez chleba od autora Andaluzského psa - Luise Buňuela nebo Muž z Aranu od R.J. Flahertyho, které se od dnešních dokumentů přece jen dost liší. Zabývají se vztahem člověka a drsné přírody, čili s tematikou liských práv souvisejí dosti volně. To ale rozhodně není chybou festivalu, spíš naopak. V nočních hodinách také několik vytrvalců sledovalo film Stav atmosféry: rudá, analýzu levicového hnutí z r. 1968, který trval čtyři hodiny a měl bohužel velmi slabý simultánní překlad. Ve středu 17.4. byli v Praze vyhlášeni vítězové soutěžní kategorie. Některé filmy se přesouvají na putování po patnácti českých městech, festivalové ozvěny promítá pražské Aero. Bližší informace na www.jedensvet.cz .

Jeden svět

Vítězné filmy:
Nejlepší film: Nedokončená symfonie
Zvláštní uznání: Děti ze stanice Vítězství
Cena za režii: Milenci ze San Fernanda
Zvláštní cena prezidenta Václava Havla: Je to můj život