Streetwork mezi atrakcemi

00063062.jpeg
00063062.jpeg

Panelák vedle paneláku, to celé vedle brněnské přehrady. Bystrc. Místo, kde žijí stovky mladých lidí. Potýkají se tady se svými problémy, bojují s neúprosnou realitou sídliště. Spoustu času tady tráví i streetworker Martin Holiš.

Vystoupili jsme s Martinem z tramvaje. Do uší nás udeřila hlasitá hudba patřící k jedné z atrakcí, které dodávají okolí brněnské přehrady charakter "odpočinkového" místa. Kolotoče, motokáry, vůně opékaných klobás, cyklisté v křiklavě elastických trikotech, hospody a přilehlé posezení na zahrádce. Tak vypadá prostředí, v němž se Martin každodenně pohybuje. Druhou tváří Bystrce je panelová džungle. Mladí lidé, kteří tady žijí, moc na vybranou nemají. Hledají pak východisko, kde se jen dá.

00063063.jpeg

"Tady za tou budkou jsem svého času měníval jehly," ukazuje Martin na stánek s občerstvením. "Je to ale minimální část mé práce," dodává okamžitě, "nejsem drogový street." Podstatou Martinovy práce je pomáhat lidem, kteří se dostanou do jakýchkoliv problémů. Zdaleka nejde jen o drogy. Klienti řeší problémy se školou, rodiči, úřady, alkoholem, sexem... "Mám kontakty na různé poradny, vím, jak jednat s úřady. V případě, že klient neví, na koho se obrátit, můžu mu poradit." Martin ale nevystupuje v roli mravokárce. Je pro klienty spíš starší kamarád. "Příkazů slyší mladí lidé dost od rodičů. To, co jim chybí, je porozumění, možnost promluvit si o problému a hledat jeho řešení," říká k tomu.

Procházíme kolem skupinky mladých lidí, kteří hrají "hakis". Kopou si s malým míčkem, a když uvidí Martina, zdraví ho. "Trénujeme," halekají. Loni Martin v Bystrci uspořádal hakisový turnaj. Účastníci mohli soutěžit v několika disciplínách. Například v exhibici. Nebo v tom, kdo nejdéle udrží míček ve vzduchu. "Snažím se, spolu s klienty, zaplnit jejich volný čas," říká Martin, "jeli jsme třeba na Valašsko a týden jsme tam chodili po horách."

00063065.jpeg

Akcí, které Martin pořádá, je podstatně víc. Zažil jsem loňský Street bongo jam. Na louce na okraji Bystrce se v létě sešla dobrá stovka mladých lidí. Přinesli si bonga, bubínky i různá chrastítka. Vystoupila tady výborná brněnská bubenická kapela Tubabu. Siluety hudebníků tvarovalo zapadající slunce, atmosféra byla úžasná. I když na sídlišti nebyly africké rytmy takřka slyšet, objevil se zanedlouho rozzuřený muž a jeho žena. V doprovodu policisty hlasitě vyžadovali ticho. "Vadí jim už jen to, že se něco děje," komentuje to jeden z účastníků akce, "to, že u sousedů řve televize, je už nepobuřuje. Je to jejich svět." Martin policistům ukáže povolení k akci a vše je v pořádku. Důchodci se ještě chvíli potloukají kolem a vypadají, že nechápou, jak se něco takového může legálně dít. Po koncertu se ještě jamuje. Na programu je také vystoupení ohňové tanečnice. Hořící louče vytvářejí ve tmě do rytmu rozličné obrazce. Celý večer se vejde do dvou slov: skvělá akce.

Zpět do přítomnosti. Sedáme si s Martinem do hospody, objednáváme kofoly a povídáme si dál o jeho práci. "Tady jsem se seznámil s některými ze svých klientů. Na počátku jsem cítil obrovskou nedůvěru. Mí klienti jsou uzavřená skupina lidí." Ale právě na důvěře je streetwork založen. "Klienti musí vědět, že je nepodrazím," říká k tomu Martin. Co chvíli se s někým zdraví. Vypadá to, že už to s nedůvěrou klientů není až tak špatné. Někteří z nich se zastavují u našeho stolu. Martin se chová přirozeně, povídá si s nimi o věcech, které jsou jim blízké. "Streetwork se snaží problémům předcházet. Pokouším se klientům ukázat cestu. Nabídnout jim alternativu k bezcílnému potulování po sídlišti. Tím, že někomu něco zakážeš, stejně ničeho nedocílíš," říká mi. Vytahuje z batohu prezervativy s kontakty na sebe i na Ratolest Brno, v níž pracuje. "Vždycky, když je někomu dávám, říkám: až ti bude nejlíp, tak si na mě vzpomeň," usmívá se.

Chtěl jsem si promluvit s klienty, a tak Martin domluvil na pátou sraz. Před stánkem rychlého občerstvení na nás nakonec čekala jen Klára (pozn.: jména klientů jsou pozměněna). Kupujeme si lahvové pivo (my s Martinem po jednom, Klára rovnou tři) a vydáváme se na břeh přehrady. Martin s klienty alkohol nepije. Aby má přítomnost dostala méně formální ráz, udělal výjimku. Přidává se k nám Lišák, který sraz propásl. Sedáme si k vodě. Klára umně otevírá pivo zuby. "Všechny ti vypadají a nebudeš se nikomu líbit," rozmlouvá jí to s úsměvem Martin. Marně. Chvíli si povídáme o drogách. "Znáš něco lepšího?" ptá se mě Klára. Lišák se na trávníku pokouší o breakdance. Martin mu chválí některé kreace.

Chci se Kláry s Lišákem zeptat na to, co jim streetwork v Bystrci dal. Martin se jde projít. "Je to lepší v tom, že Martin tady pořádá různé akce. Snaží se z nás udělat normální lidi," říká Lišák. "Zákony chrání jedincovo tělo. Nikdo se ale už nestará o tvou mysl. Teď přichází Martin a dává ti naději, že neskončíš jako troska na Čáře (pozn.: místo v centru Brna, na kterém se scházejí různé "existence"), že se nepotopíš." Drogy zabily Lišákovi bráchu, takže ví, kolik pro člověka může trocha naděje znamenat. Klára říká: "Když jsem na akci, jsem šťastná, že neberu, a vidím, že ty děcka jsou šťastné samy od sebe." Vzhledem se ničím příliš neodlišuje od svých vrstevnic. "Jsem v diagnosťáku a nebýt toho, že mě Martin občas vytáhne mezi lidi, dávno bych zdrhla," konstatuje. Vzpomínám si na Martinova slova: "Má práce nepřináší výsledky okamžitě. A ty, které nese, se nedají měřit čísly, nedají se zaznamenat do tabulek."

www.ratolest.cz