Jídlo nemá pas ani vlajku, vesele si migruje, stejně jako Hugo Hromas s projektem Nomadis

„Neoperujeme mozek, vaříme jídlo, tak se uklidníme,“ odbývá Hromas pokusy o hledání mystických přesahů ve vaření pod širým nebem. Do digitalizované doby jako by jeho kočovná kuchyně přijela z jiného století. Kotle skučí, kůže se škvaří, dým letí vzduchem a štípe v očích. Tohle všechno patří k show, která ale stojí pevně na zemi a snaží se zaštiťovat pragmatismem. „Zjistil jsem, že dokážu na ohni vygenerovat spousty jídla v krátkým čase zajímavým způsobem.“

8 fotografií

Stejně jako oheň stojí u základu tepelných úprav, tak se kuchař rád vrací po stopách známých postupů a receptů. „Turecký keşkek je archetypální jídlo, je to uvařená pšenice, rozmlácená na kaši palicí. Odtud pochází naše slovanská kaše. První nálezy kultivované pšenice jednozrnky pochází právě z turecké oblasti,“ ilustruje Hromas svou zálibu v hledání prazákladu pokrmů.

„Jídlo nemá pas ani vlajku, vesele si migruje. Kuchyně je stejně nejvíc ovlivněná tím, co zrovna je. Třeba svatomartinská husa vznikla tak, že kdo neměl na prase, tak si pořídil husu, protože byla menší. Vykrmil si ji na sádlo a porážel touhle dobou, protože potřeboval sádlo. Sedí to úplně na zemi. My dnes můžeme nechat husy klidně plavat. Mohli bychom si udělat třeba svátek instantních nudlí,“ směje se kuchař.

Jak se mísí pragmatičnost s romantikou ve vaření na ohni? Proč Hromas nikdy nevaří v lese? Je vaření spíš řemeslo, podnikání, nebo umění? Poslechněte si celou Vlnu.