Jihlavský artefakt
Letošní osmý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, který se snaží myslet filmem, zahájil "intimní průvodce po vlastní rodině" Noční rozhovory od Margarety Hruzy a zakončil aktivistický "protifastfoodový sebedokument" "Super Size Me" Morgana Spurlocka.
Mezi takové tituly se samozřejmě vejde dokument o něčem, co neexistovalo (Český sen - cena diváků + cena pro nejlepší český dokument ex aequo s filmem Afoňka už nechce pást soby), střihové evokace nabité emocionálním zabarvením (Hitlerova hitparáda, Film pro klavír - mikrokosmos), filozofující experimenty (Aqua Fosilot Medica) stejně jako díla ve stylu klasického cinema verité (Zlatá salaš - Zvláští uznání středoevropské poroty). Do výběru se vešel i Svěrákův tatínkovský portrét, i když od něj měli pořadatelé, soudě už podle katalogové popisky, značný odstup. Prezentovaná různorodost metod pod sjednocující hlavičkou osobního přístupu se projevila i uvnitř některých děl: skvělý film Přes hranice natočila pětice režisérů z pěti středoevropských zemí, kteří se odlišnými přístupovými cestami blíží zadanému tématu hranice. A autorský charakter, který si Jihlava buduje, neplatí to jen pro vybrané filmy. Festival jako celek má být artefakt. Respektive, tak tomu je vždy, ale pokud si to někteří pořadatelé neuvědomují, jedná se v jejich případě o polotovar, i když s kvalitními ingrediencemi, nebo o sériový výrobek.
Zmiňované Noční rozhovory patří k dílům, jimž k existenci dopomohla profesionální část festivalu - projekt Burzy námětů (dnes součást dokumentárního trhu East Silver), pořádané společně s Institutem dokumentárního filmu. Režisérka Margareta Hruza na Burze úspěšně nabídla svůj projekt budoucím producentům. Festival tímto a dvěma dalšími filmy slaví první úspěchy své snahy stát se institucí, kde se bude na filmy koukat, bude se o nich kriticky přemýšlet, ale kde bude také kvalitní filmařina klíčit. Průvodním jevem těchto snah je to, že festival od svého iniciačního amatérského ročníku stále nabírá lidi, kteří mají na festivalu upřímný zájem, takže většina aktivit (porota, znělka, diskuse, ale i výtvarná koncepce festivalu ap.) pro ně nejsou naplněnou povinností, ale vlastními (vlastně také autorskými) aktivitami, na nichž může festival stavět. Jihlavské prostředí je neoficiání (neexistuje ochranka, která by střežila VIP zóny apod.), ale zároveň má vysokou profesionální úroveň (např. důslednou dramaturgii, technicky většinou bezchybnou organizaci, projekce a překlady). Festival připravuje tým dosud zásobený nápady (od koncepce až po hravé výtvarné doplňky katalogu), který neskrývá, ale proklamuje svůj intelektuální záměr.
Výhrady mám k letošnímu ročníku spíše okrajové. 1) Byl jsem zklamán z lektorských úvodů k sekci Mezi moři, což byl druhý ročník středoevropské soutěžní sekce. Byly špatně koncipovány jako rozhovory, které rozdělily připravený text (klasický lektorský úvod) na rádobydialog, na který nebyl čas a nikam nevedl. 2) Festival ohlašoval vydání specializovaných příloh v několika renomovaných středoevropských denících, které měly věnovat prostor uvažování o dokumentu. Toto prohlášení je reklamou na reklamu, protože ve Standardu (Rakousko) nebo Népszabadságu (Maďarsko) vyšla placená inzertní příloha věnovaná převážně festivalu. 3) Impresivní způsob psaní o filmu, vlastní šéfdramaturgovi Jihlavy a autoru katalogových textů Petru Kubicovi, je na místě pouze tam, kde je opodstatněný a promyšlený. Z některých autorských popisků k filmům to necítím a z inspirovaného intelektuálního stylu se stává blábol. Tento styl navíc přebírají i další autoři, takže festival se zahlcuje manýrovitým vyjadřováním typu "procházíme selektivností dívání", "potkáváme odlišné návraty, protože se rozprostíráme v různých přítomnostech" nebo "věci jsou možností, (...) společně se dějí". Možná jsou to tři hnidopišské poznámky, ale týkají se přesnosti myšlení, které je vystaveno a nasvětleno ve sloganu akce.
Přes uvedené výhrady je Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava nabitý dobrými filmy, příležitostmi k setkáním a dialogům o filmech, kterým (filmům i dialogům) Jihlava dává prostor právě promyšlenou koncepcí a dramaturgií, která vyhledává přesahy. Hledáme-li v ČR znaky rozvoje uvažování o filmu, patří Jihlava mezi jeho neopominutelná ohniska.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
