Jiří Hájíček o povídkovém best of, sebekritice i o časopisu Playboy

26. listopad 2014

„Můj poslední román Rybí krev se dobře prodával, nakladatel vyvíjel tlak. Já jsem tomu nebyl moc nakloněn. Nakonec jsme se dohodli, že bychom nevydali všechno, ale jen některé věci. Nazval bych to hudebním žargonem takovým best of, remasterovaným a s několika bonusy,“ vysvětluje hned na úvod našeho rozhovoru Jiří Hájíček, nositel dvou ocenění Magnesia Litera, kterému právě vyšel povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.

Hájíček je široké veřejnosti známý zvlášť díky svým dvěma oceněným románům – Selský baroko a Rybí krev. Už pětadvacet let přitom píše také povídky. „Zjistil jsem, že už píšu docela dlouho,“ vysvětluje Hájíček, „ale já jsem to nechtěl brát jako nějakou bilanci. Některé povídky se mi zdají dobré i dneska a v krámech už nejsou. Vydávat ty knihy znovu se mi opravdu nechtělo. Takže Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsou takový průřez, taková esence mého psaní, co se týče krátkých útvarů.“

Jaká je tedy esence Hájíčkových povídek? „Jsem takový kronikář,“ usmívá se Hájíček a naráží na to, že se zabývá životem na vesnici a nebojí se přitom sáhnout po paměti místních obyvatel. Kronikový zápis v jeho povídkách je zpočátku, podle Hájíčkových slov, lehce sentimentální, s postupem času a novějšími texty se snaží být věcnější a jít víc do hloubky.

Liberatura bilancovala s Jiřím Hájíčkem a překvapivě často se měnila v sebemrskačskou hodinku. „Já se musím přiznat, že jsem opravdu sentimentální a některé moje texty moc nepřesahují úroveň regionálních článků,“ přiznává autor. V Liberatuře nám také prozradil, kterou svou povídku považuje za nejhorší, jakého autora kopíroval nebo který erotický časopis mu odmítl publikovat text!

Spustit audio