Jižák je město snů a sídliště, které za 40 let existence inspirovalo desítky umělců

03572484.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03572484.jpeg

Největší české sídliště mělo původně vzniknout podle utopického konceptu Jiřího Lasovského, nakonec se ale stavělo jen podle torza jeho plánu. Příběh Jižáku stihnul během čtyřiceti let jeho existence inspirovat vznik známých filmů, obrazů nebo prvních českých rapových tracků a nabalit na sebe množství kulturních odkazů. Z příběhu obřího sídliště se stala téměř legenda. Rekonstruuje ji výstava v Chodovské tvrzi nazvaná Jižní město: Od utopie k realitě.

Je to jedno z nejmladších měst, ale už teď se můžeme dívat do jeho minulosti a vidět z čeho vycházelo. Dneska zažíváme realitu toho, co mělo být původně zhmotnění idealismu. Utilitární šedivé bloky jsou dnes obložené polystyrenem, obrostlé stromy, kýčovitě namalované. Původní utopie se rozmělnila v životě,“ říká architekt výstavy Pavel Karous.

Sídliště se začalo stavět v roce 1971. „V době nastupující normalizace se už stavělo jinak, méně kvalitně než dřív. Takže na ten původní, originální projekt architekta Jiřího Lasovského ze 60. let se aplikovala komerční logika, paradoxně logika kapitalismu. Plocha se třeba vytěžovala víc, než bylo původně v plánu, zefektivňovalo se využití veřejného prostoru.“ Jižní město se tak docela brzy po svém vzniku stalo v řečech symbolem sídlištního odcizení. „Když na začátku 90. let Havel použil přirovnání ke králíkárnám, mluvil přímo o Jižním městě, stalo se tak nejznámějším příkladem megalomanské, pozdně modernistické výstavby, o které se v 90. letech tvrdilo, že nefunguje. Dnes už jsme zvyklí brát v úvahu také poměr cena-výkon, díky kterému sídliště vychází dobře. Druhá věc je srovnání se zástavbami v jiných evropských metropolích, naše sídliště dopadla ještě dobře.“

Archiv v paneláku

Třem místnostem prvního patra rotundy Chodovské tvrze, naplněným lehce zneklidňující normalizační atmosférou, dominuje model paneláku. „Když ho vezmete za jednotlivé balkony, tak zjistíte, že fungují jako šuplíky archivu,“ ukazuje Karous. Můžete se hodiny hrabat v knihách a zajímavých materiálech, který se týkají Jižního města. Najdete tu věci o designu té doby, grafickém vizuálu nebo bytové kultuře Jižního města. Tady jsou zrovna fotografie asi 100 různých domácností.“

03724324.jpeg

Výtvarník a sochař Karous, architekt výstavy, kterého oslovil kurátor Jiří Sulženko, měl díky svému projektu Vetřelci a volavky Jižní město zmapované předem. „Znal jsem třeba úžasný vizuální orientační systém Jiřího Rathouského na slepých fasádách paneláků, ale nevěděl jsem předtím o celkovém konceptu sídliště. Když jsem to poprvé viděl, dost jsem koukal, je to jako z nějakého retro sci-fi, připomíná to Niemayerovu Brasílii. Na výstavě si to můžete prohlídnout, pro člověka podobně zaměřeného jako já je to opravdu zážitek.“

Manželé, PSH a Věra Chytilová

Velkou část expozice tvoří kolekce uměleckých děl inspirovaných Jižákem, Panelstory Věry Chytilové, písničky od Manželů, PSH a Ecstasy of Saint Theresa nebo obrazy Josefa Bolfa. „Od svého vzniku místo inspirovalo dokumentaristy, hudebníky, filmaře, je zajímavé, že to sídliště má tak silnou kulturní legendu. Tady si můžete u zvonků třeba zazvonit na rodinu Manželů a zahraje vám písnička Jižák. Nebo si můžete pustit, co říká Jaroslav Róna o schvalování jeho postmoderní realizace pro modernistické sídliště na konci 80. let.“

Podívat se dá taky do poštovních schránek, ve kterých jsou uložené předměty z archivu. „Jejich účel mohou dnes návštěvníci jenom hádat, pokud jsou z mladší generace. Tohle je síťovka z roku 1977, která se dá zmuchlat do kuličky a vrazit do kapsy, ideální na 11 lahváčů. Trochu to pracuje s pocitem z muzea, kde si prohlížíte archeologické vykopávky, akorát v tomhle případě jsou to věci staré třeba jen 15 let, tohle je první mobilní telefon Nova z roku 1994.“

03724323.jpeg

Prase na procházce

Podle Pavla Karouse vznikly pro sídliště jedny z nejlepších výtvarných realizací v českém veřejném prostoru, jejich autory jsou Čestmír Suška nebo Jaroslav Róna. „Tady je jedna malá polička, kde se nám podařilo sehnat 3 objekty, se kterými se výtvarníci účastnili soutěží před odbornou komisí v době normalizace. Vzadu máme nahrané jejich příběhy o tom, jak komplikované to bylo. Oběma tehdy ještě nebylo ani třicet, nebyli součástí oficiální sféry, byli spíš v undergroundu. Ale na konci 80. let už režim tlel a v tom příjemném teplém humusu se dařilo podivným květinkám, jako byl Róna nebo Suška,“ říká Karous a ukazuje Suškovo Prase na procházce.

03724319.jpeg

„Je to naprostá bizarnost. Odlitý vykopaný pařez, tak jak to známe z chatové kultury z doby normalizace. Lidi si tehdy z pařezů dělali samorostové postavičky, Suška to zvětšil do monumentálního rozměru, takže je to čtyřmetrovej pařez, kterému jednoduchým zásahem dodělal očička a pusinku a je z toho taková potvora, ve které při troše dobré vůle můžete vidět kráčející prase. Celé to sedí na takové skalce, což je další kulturní fenomén minulého režimu, lidi si tehdy na zahrádkách dělali takové podivné zmenšeniny Karlštejnů a krajinek. On to tady má uprostřed Jižního města – v kontextu pozdně modernistického šedivého utilitaristického sídliště je to vlastně křiklavý postmoderní vtip.“

Chodovskou tvrz najdete uprostřed sídliště Jižní město u stejnojmenné zastávky autobusu. Výstava tu bude do konce října. Více si poslechněte v sobotním vydání pořadu Distrikt.