Joanna Newsom, elfí harfa v Desce týdne
Harfenistka s dětsky zajíkavým hláskem Joanna Newsom se vynořila v první polovině nultých let milénia jako jedna z oslnivých nadějí nové indie fokové scény. Před několika dny vypustila do světa svou třetí dlouhohrající desku Have One on Me. Toto ambiciózní trojalbum obratem zamířilo do rubriky Deska týdne Radia Wave.
Osmadvacetiletá kalifornská písničkářka Joanna Newsom, jejímž signifikantním nástrojem je relativně neobvyklá harfa, vychází jednak z postupů klasické hudby (například polyfonního hraní odlišných rytmů každou rukou), jednak ze severoamerické lidové tradice, takzvané appalačské hudby. Vokálně se blíží projevu třeba takové Bianky Cassidy z CocoRosie. Sama o svém hlase tvrdí, že je nevzdělavatelný.
Joanna Newsom zatím všechny své desky (vyjma dvou raných EP, která vyšla takříkajíc samizdatově) vydala u chicagského labelu Drag City. V roce 2004 to byl debut The Milk-Eyed Mender. Až minimalisticky střídmá deska, na níž Joanně vypomáhal pouze spoluhráč ze sanfranciských The Pleased Noah Georgeson, přinesla mimo jiné první hitovku Sprout and the Bean.
O dva roky později se Joanna přihlásila s druhým albem Ys. To je údajně inspirované deskami Stormcock Roye Harpera a Song Cycle Van Dyke Parkse z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Joannu tu doprovází několik hudebníků (například Bill Callahan nebo právě Van Dyke Parks) a skladby jsou výrazně delší a opentlené symfonickými aranžemi.
Na čerstvou studiovku si tedy fanoušci museli počkat dlouhé čtyři roky. Během této doby písničkářka nasbírala materiál hned na trojalbum, které mělo být podle jejích slov křížencem obou předchozích desek. Nechám na obou recenzentech, aby zhodnotili, kolik je na tom pravdy, případně jak se v albové odmlce Joanna Newsom posunula autorsky a interpretačně. Sledujte naše vysílání s její Deskou týdne Have One on Me.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
