John Carter nanicovatě bloudí mezi světy

02576314.jpeg
02576314.jpeg

John Carter má za sebou pravděpodobně nejdelší inkubační fázi ze všech filmových hrdinů – myšlenka na filmovou verzi románových dobrodružství E. R. Burroughse je stará 80 let a urazila celkem pozoruhodný kus cesty.

Od záměru natočit animovaný film, který pokoří Disneyho Sněhurku, až po hraný film, který o desetiletí později vznikl právě pod záštitou tohoto studia. A skutečně se zdá, jako by v tom dlouhém spánku Carter vstřebával popkulturní vlivy, aby se nakonec z proklatě drahé skořápky vylíhl jako jejich obskurní směsice.

Příběh pozemšťana, bývalého konfederačního kapitána kavalérie, který nešťastnou náhodou opustí rodnou hroudu a připlete se k marťanské občanské válce, vyhlíží ze všech stran jako prapodivný slepenec mnoha inspirací – od westernu přes žánr mečů a sandálů, galaktické sci-fi ságy až po nedávný boom epické fantasy a kořeněný závan turecké telenovely. John Carter pozřel ode všeho trochu a revanšuje se technicky velkolepou žánrovou pastiší, která může vyvolat buď těžko vysvětlitelnou nostalgii, nebo snadno obhajitelný výsměch nad něčím, co je v jádru pitomé až na půdu.

Režisér Andrew Stanton, doposud specialista na pixarovské animáky, dokázal ve filmu rozvinout technický perfekcionismus i úctyhodnou paletu vizuálních nápadů a citací, scénář mu však nenabídl nic, co by pestrou marťanskou flóru scelilo do pamětihodného světa. Všeho je tu nadbytek, barev, zvuků, tvorů i staveb, jen kouzlo smysluplné a svébytné mytologie schází. Slalom mezi klišé a nabubřenými dialogy je zábavný pouze na těch několika vzácných místech, kdy se film dokáže nebrat vážně (např. patetický monolog jedné z postav, který se vzápětí ukáže být nácvikem promluvy, k níž vůbec nedojde, nebo pohlavek, který Carter vyinkasuje, když si v klíčovém momentu splete dějiště bitvy). Jinak jeho prostoduchost visí ve vzduchoprázdnu a připomíná pompézní cirkusovou akrobacii, jejíž kouzlo mizí s okamžikem provedení.

02576313.jpeg

Od pádu do hluboké brakové jímky chrání Cartera to, že jeho bizarnost je z části přehnaná vědomě. Když zhruba uprostřed filmu zúročí Stanton několik záhadných flashbacků ve scénu stejnou měrou drsnou jako pokleslou, začne z Johna Cartera vyzařovat nakažlivá rozkoš starých nespoutaných dobrodružství. Bohužel poté, co hrdina zatluče kříž za svou minulostí, je tak nějak amen i s celým filmem – jsou tu nadějné náznaky, člověk chce věřit v obrat, ale John Carter se až do finále potácí a marně hledá zábavný nadhled, dynamiku i záchytný bod pro smysl pitoreskního válčení. Mars a jeho tři nepřátelské frakce jsou neoriginální, mlhavě motivované, postrádají hutné mytologické pojivo a jejich vzájemné škorpení tak vyznívá do ztracena. Filmová planeta Barsoom je zkrátka nejen rudá, ale především plochá – zatímco např. Hvězdné války přinášejí živý a pulzující svět, John Carter disponuje pouze tenkou efektní kulisou, což ho jako potencionální začátek nové ságy značně diskvalifikuje.

Lví podíl na tom má i představitel hlavní role Taylor Kitsch, který postrádá magnetismus velkých hrdinů – hezkou tvář nikoli, stín tragické minulosti též ne, ale to mu, příznačně, nestačí. John Carter je celkově chaotický, chvilku se chová jako neohrožený superhrdina, chvíli jako tuctový smrtelník. Nedává tak divákovi zakusit onu směsici údivu a ztotožnění, která je pro podobné snímky klíčová. Snaživě poskakuje mezi dějovými epizodami, avšak propadává se do černých děr prkenných promluv o hrdinství a oddanosti.

Cílem podobných velkých příběhů je vytvářet krásné a bohaté světy, zalidněné archetypálními postavami i peripetiemi. Před několika lety v této váhové kategorii bodoval Cameronův Avatar, jemuž se podařilo kolonizovat podivuhodný imaginární kout vesmíru. John Carter vizuálně přetéká, přitom však působí až příliš prázdně a vyvanule – dokonce ani dětinského vytržení z omamného nonsensu se není schopen víc než jen letmo dotknout. U takové látky je to na pováženou.

Hodnocení: 55 %

John Carter: Mezi dvěma světy (John Carter Of Mars)
Andrew Stanton, USA, 2011, 137 minut.