Jonathan Wilson a Kurt Vile – rocková tradice dvakrát jinak

Písničkář, multiinstrumentalista a producent Jonathan Wilson sklízí to, na čem pracoval v domácím studiu poměrně dlouhou dobu. Čas mu zabíralo produkování alb Father Johnu Mistymu nebo Royi Harperovi, koncertování s Robbiem Robertsonem či Jacksonem Brownem a kříšení kdysi slavné hudební scény Laurel Canyon. Pouze v pauzách natáčel sám nebo s pár hosty svoje autorské písničky, se kterými před dvěma roky poprvé sklidil úspěch na debutu Gentle Spirit. Na letošním pokračovateli Fanfare se snaží na své cestě zajít ještě mnohem dále.

„Fanfare znamená mezi mnoha jinými významy i oslavu zvuku,“ vysvětluje hned zkraje autor. Fanfáry se používají pro podtrhnutí výjimečnosti určitých okamžiků a takovou oslavou měla být zcela jasně i letošní Wilsonova kolekce. Jonathan po dobu devíti měsíců nahrávání přivítal ve svém studiu Grahama Nashe, Davida Crosbyho, Joshe „Father Johna Mistyho“ Tillmana, Patricka Sansoneho z Wilco, člena Heartbreakers Toma Pettyho a britská folková legenda Roy Harper pomohl Jonathanovi napsat na album několik písní. Celková stopáž Fanfare se vyšplhala na neuvěřitelných 78 minut!

Kurt Vile|foto: Standa Soukup

Jonathan Wilson se nechal unést hromadou slavných spolupracovníků a i tématem, které z desky udělalo příliš nabubřelý monument. Už první dvě skladby kolekce, sedmiminutové fresky, usadí posluchače k soustředěnému poslechu, nebo ho velmi rychle odradí. Album můžeme brát jako poctu populární hudbě 70. let, kdy postupně velmi rychle rozeznáme vlivy Pink Floyd, Boba Dylana, E.L.O. nebo kapely hostí - Crosby, Stills & Nash. A to tak, že téměř doslovně (viz tón a frázování kytarových sól à la David Gilmour nebo Jonathanovy dikce v Love To Love kopírující Dylanův specifický rukopis). Není divu, že říjnový Uncut vyhlásil kolekci Deskou měsíce. Pro milovníky starých dobrých časů je totiž novinka jako stvořená. Minimum přesahů do současnosti z ní ale dělá album, které posluchačům dychtícím po nových impulzech neřekne vůbec nic.

I Kurt Vile čerpá rád z americké rockové minulosti a není pro něj problém natáhnout stopáž desek do více než hodinové délky. To je případ i letošní novinky Wakin on a Pretty Daze, dubnové Desky týdne Radia Wave. I u ní napadnou člověka ihned asociace s hrdiny předchozích dekád. Na rozdíl od Wilsona má ale Vile výhodu v tom, že nespřádá příliš megalomanské konstrukce, drží se náladou při zemi a neuzavírá se v brakování minulosti jen v určité periodě hudební historie.

Kurt Vile – It’s a Big World Out There (And I Am Scared)|foto: Matador Records

K dobru čerstvého EP It’s a Big World Out There (And I Am Scared) můžeme přičíst i zvukovou rozmanitost, kdy už na jarní řadovce vydané tracky jsou posunuty do různých, pro autora až netradičních poloh. Najdou se jízliví recenzenti, kteří referují o tom, že Kurt na novém EP objevil svět elektroniky, ale já v tom žádný průšvih nespatřuji. Půlhodinová kolekce je důkazem toho, že Vile není retrorockerem jedné polohy. Jeho úkroky stranou jsou sympatické a já bych prosil, aby se některé impulzy promítly i do další řadové desky.

Hodnocení: Jonathan Wilson – 60 %, Kurt Vile – 75 %
Jonathan Wilson – Fanfare (Bella Union, 2013)
Kurt Vile – It’s a Big World Out There (And I Am Scared) (Matador, 2013)