„Jsou to takové odřezky z velkých dějin,“ říká o svých povídkách Jiří Padevět

„Mám strašně rád to omleté surrealistické setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole. Baví mě takováhle setkání lidí. Lidí, kteří jsou nepravděpodobní na jednom místě, ale historicky tam skutečně byli. Fascinuje mě, že můžou generovat další stopy v historii. Můžou nám poradit, napovědět něco, co by se bývalo mohlo stát, kdyby se třeba Lenin s Kafkou dali do řeči,“ vysvětluje Jiří Padevět, proč si vedle svých populárních a oceňovaných faktografických knih, jako je Průvodce protektorátní Prahou, občas odskočí k beletrii. 

Ani historická beletrie, ani faktografické knihy ale podle něj nemají sílu, abychom se díky nim z dějin poučili. „Lidé jsou ochotní opakovat podobné chyby, byť v jiných kulisách a za trochu jiných podmínek. Jsou evidentně připraveni vždycky věřit populistům,“ říká s tím, že hlavní problém vidí ve výuce dějin na školách. „Děti se perfektně učí o Sámově říši, ale v podstatě se neučí o 20. století. Myslím si, že by mu měly být věnovány minimálně dva roky studia, už na základních a středních školách.“ Nikoliv ale v podobě memorování dat a bitev, ale právě skrze reálné příběhy. 

„Myslím si, že čím víc příběhů o obyčejném hrdinství i obyčejné zbabělosti budete vstřebávat, tím máte větší šanci, že se vy v rozhodující chvíli zachováte správně,“ myslí si Jiří Padevět.