Julian Barnes a literatura (značného) neklidu
K emblematickým tématům prozaika Juliana Barnese vždy patřil podvratný náhled na dějiny i historické vědomí. V jeho zatím poslední, vrcholné knize Vědomí konce se tento leitmotiv přetavil do podoby nespolehlivého vypravěče – řadového historika a nenápadného občana Tonyho Webstera, který postupně podniká archeologické, úžasně sebereflexivní výpravy do své paměti.
Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů.
(Julian Barnes: Vědomí konce)
Barnesova novela – disponující dráždivou, důvtipně strukturovanou zápletkou – je i na malé ploše mimořádně vrstevnatým čtením: je pátráním zároveň detektivně-milostným i bolestě existenciálním, je břitkým a naléhavým výzkumem dopadu drobných událostí a činů na životy naše i našeho okolí. Zároveň jde ale o dílo, jež se ptá po smyslu vyprávění příběhů a kam až sahá ona „útěcha fikce“. Autor tu rozrušuje žánrové hranice a s neuvěřitelnou lehkostí i akcentem na detail kombinuje románové, esejistické a memoárové postupy. Je až s podivem, jaký spád si kniha při této estetické šíři zachovává.
Zručně utkané, napínavé i myšlenkově bohaté vyprávění (rozetnuté na dva dobově odlišné, avšak úzce související segmenty) tu navíc obohacuje síť více či méně zřetelných odkazů – ať už k dílu anglického teoretika a raného postmodernisty Franka Kermodea či úvahám Ludwiga Wittgensteina nebo celému zástupu literárních klasiků Eliotem počínaje a Stefanem Zweigem konče. Barnes ale nikdy neexhibuje, neupadá do banality ani patetických gest – jeho kniha plná náznaků i drtivě přesných postřehů je v každém ohledu pronikavá. Hovoří o těch nejpodstatnějších věcech a zároveň jako by zdůrazňovala – pouze umění je srozumitelné, život nikoli.
Mistrovská (Petrem Fantysem znamenitě přeložená) novela britského „chameleóna forem“ vás emocionálně i intelektuálně vyždímá a nejen díky její finální nedořečenosti se budete po dočtení chvíli cítit jako v mrákotách. A pak se do ní – dříve či později – pustíte znovu, ať už jste jakéhokoli věku. Vždyť přece beze zbytku platí to, co o rozdílech mezi mládím a stářím říká v knize sám Barnes: „Když jsme mladí, vymýšlíme si pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.“
Julian Barnes – Vědomí konce (Odeon, 2012)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
