Jurský svět vrací pravěkým monstrům zuby
Celkem zřetelně si pamatuju, jak na mě zapůsobil Jurský park v době své premiéry. Byl to nekonečný dětský úžas. Zprvu daný především ohromujícím realismem pravěkých tvorů, kterým studio ILM vdechlo digitální život, posléze to bylo především vytržení z neuvěřitelně precizního způsobu, jakým Steven Spielberg svou atrakci zkonstruoval.
Na tomhle úžasu se kupodivu čas až tolik nepodepsal. Pokud chcete příklad funkční dobrodružné zábavy pro celou rodinu, Jurský park je jasná adresa. Pozdější vývoj série nicméně směřoval od opojení detailem a ohromení ztraceným světem k tupé atrakci, čemuž nasadila korunu naprosto zaměnitelná a de facto béčková trojka Joea Johnstona.
Steven Spielberg ale svoje pravěké mazlíčky opustit nehodlal a po čtrnácti letech zavelel k návratu na ostrov, kde genetika oživuje vymřelé tvory. Na festivalu v Sundance si vyhlédl režiséra Colina Trevorrowa, kterému tak po indie debutu Vlastní zbraň podmínkou přistál na zádech blockbuster s rozpočtem 150 milionů dolarů. Byla to rozumná volba – Trevorrow je dostatečně talentovaný, aby obří film udržel pohromadě, vtiskl mu lehce osobitý nádech, zároveň ale pietně strážil režijní rukopis velkého mistra.
Větší, zubatější, dražší
Jurský svět není jen velkolepou výpravou do prehistorie planety, která má oproti jedničce přiznaně výstřední měřítko. Jedná se zároveň o nostalgické safari, jehož smyslem je evokovat právě sílu úžasu, který do diváků zasela jednička. Logické zvětšení kdysi malého parčíku s jednokolejkou na gigantickou atrakci velikosti několika olympijských stadionů reflektuje Jurský svět uvědoměle v sarkastickém úvodu.
Ironické pošťuchování korporátního uvažování, které všechno převádí na čísla a komodity, poťouchlé výpady na adresu publika, kterému už nestačí jen vidět dinosaury, ale chce tvory stále větší a zubatější, to všechno ukazuje, že Trevorrowův film patří k nové generaci blockbusterů, které se chtějí vůči platným pravidlům vymezit a přimět diváka k tomu, aby alespoň částečně reflektoval svoje preference. Jurský svět chce zvlčilé atrakci vrátit detail, materiálnost i ohromení z měřítka, které nepramení z práce trikařů, ale z chytrosti režiséra, který diváka parkem provází.
Právě tady se do hry dostává pocta Spielbergovi – nejen skrze doslovnou citaci pompézní Williamsovy ódy na dinosauří radost, ale především díky způsobu, jakým Trevorrow otevírá před našima očima prostor parku; jakým se nás snaží přimět uvěřit, že prehistorická fauna není jen spotřební atrakcí, ale dýchající a živoucí esencí zmizelého světa, které se lze dotknout (a která dokáže člověku ošklivě ublížit). I proto se na scénu vrací staré dobré loutky, nejen virtuální CGI výtvory.
V první polovině Jurského světa se to daří, i za cenu toho, že film je poněkud upovídanější, než bývá zvykem. Něha a úžas se promítají i do charakterů hlavních hrdinů – vším nadšeného mladšího Graye a jeho zlomyslného staršího bratra Zacha, který postupně podléhá kouzlu parku, ale i do duelu mezi chladně racionální a odtažitou manažerkou Claire a senzitivním a živelným biologem Owenem (že by další z drobných feministických twistů?). Téma vztahu k uměle vytvořeným tvorům a manipulace s genetikou ve jménu zvýšení zisku (nebo ohromení návštěvníků) je docela vitálním prvkem filmu.
Jurský svět ale pochopitelně zůstává především drahou atrakcí, která musí vydělat, takže ho stihl osud charakteristický pro drtivou většinu současných vysokorozpočtových snímků. Může se pravidlům zlehka pošklebovat, stavět na odiv fakt, že o nich ví, ale nemůže (a nechce) se proti nim jakkoli bouřit. Ve druhé polovině tak výsměch stereotypům a korporátním sčítačkám zisku přechází do šikovně smontované trikové jízdy, z níž se ale částečně vytrácí úvodní jiskra a život.
Spielbergův oddaný poddaný
Jistou slabinou Jurského světa je i to, jak moc je vázaný na Spielbergovu jedničku. Nejde jen o částečné přejímání režijního stylu a kříšení zašlé mytologie. Jurský svět podřizuje slavnému předchůdci vlastně celou svou logiku, což je patrné zejména v závěru. Boj proti výstřelku v podobě obří genetické „slátaniny“ jménem Indominus Rex má silný symbolický podtext. Je to souboj filmové nostalgie s produktem neforemné umělé touhy po ultimátní atrakci. Hrdinové v nouzi vyvolávají přízraky „poctivé“ minulosti, aby se vypořádali s ničivým démonem mamonu.
Přímé srovnání filmu nicméně spíš ubližuje. Trevorrow nemá při vší nepopiratelné zručnosti tak dokonalý spielbergovský timing a cit pro nezapomenutelný záběr, Jurský svět také zdaleka neodsýpá tak logicky a hladce – z hlediska dějové dynamiky je možná rychlejší než jednička, ale chybí tu víc míst k nadechnutí, na nichž vyniknou detaily světa a charakterů. Obrovskou devízou oproti Jurskému parku je naopak výrazný mužský protagonista. Chris Pratt našel po odtučňovací kúře své nové já a k ovládnutí plátna mu stačí jediný ironický pohled. V té chvíli se dostaví pocit, že se skutečně vrací časy okouzlujících macho propocených hrdinů s nadhledem.
Když si vypůjčím jeden z motivů filmu – Jurský svět je učenlivou a snaživou betou Spielbergovy alfy. Dovede ji následovat, doplňovat a podporovat, ale na to, aby se stal vůdcem jurské smečky, to nestačí. Přesto je po rozpačité trailerové kampani bezmála zázrak, že z kina člověk odchází s pocitem, že Jurský svět není prázdný sequelový junk, ale patří spíš po bok Edwardsovy Godzilly nebo nové Planety opic. Tedy restartů, které dávají smysl a nejsou jen účelovým produktem z laboratoří velkých studií.
Hodnocení: 70 %
Jurský svět (Jurassic World)
Colin Trevorrow, USA, 2015, 125 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
