Justice: Dokonalý, prázdný produkt
Justice vytáhli před pár lety na křížovou výpravu opravdu ve velkém stylu. To, jestli dopadne fiaskem, nebo triumfem, ale měli potvrdit až druhým albem. Jen těžko se dal odhadovat směr, kterým se vydají, Planisphere EP bylo symfonické a roztáhlé, nájemná produkce a remixy někdy dechberoucí a třeba pro Lennyho Kravitze zase trestuhodně pitomé.
Citování sígrovského seladonství Serge Gainsbourga, žonglování s kýčem, vykrádání Vladimira Cosmy a Raymonda Lefévra, to všechno už se stalo ve Francii tak poslušně dodržovaným kánonem, že jsem nejednou pojal podezření, že Daft Punk si před čtyřmi lety jen sundali helmy a přejmenovali kapelu, a tak vzniklo album Cross. A že pod plnovousem a masařkami Sebastiena Telliera se ve skutečnosti schovává Jean-Benoît Dunckel z Air.
I ta základní emoce je ve všech případech stejná. Chuť nasednout do Ferrari 412, projíždět se třeba nočním Detroitem a pak provést nějakou nekalost. Asociace, která je až davově homogenní. Proč by jinak vypadaly tak, jak vypadají Electroma, Our Day Will Come, klipy od SebAstiena, proč by na soundtracku k filmu Drive byl zrovna Kavinsky; další příklady by šlo uvádět ještě dlouho. Nechci ale, aby to vyznělo pejorativně, tenhle pocit já miluju, pro hudební hloubku si ovšem chodím jinam.
A v tom je právě problém, Justice tuto emoci přestali vyzařovat. Místo toho povzbuzují v mojí ženě chuť nasednout do Smarta a jet si koupit nové boty. Co se týče desky Audio, Video, Disco, dočkali jsme se vlastně přesně toho, co se dalo očekávat. Justice už nemohli moc přitvrzovat, zaprvé už nebylo kam, zadruhé jejich debut byl tak skvělý, že vyvolal comeback electra v plné síle a jejich přístup vzali za svůj stovky epigonů, z těch nejlepších stojí za to z poslední doby zmínit You Love Her Cause She's Dead. Takže kdyby se k nim přidali ještě samotní Justice, bylo by to faux pas, které nemají zapotřebí. To, že jejich syčácká image byla jen maska a trademark zhusta podporovaný rukopisem Romaina Gavrase, bylo všem jasné a Justice si sami střílí ze svého vyměknutí už v prvním videu, se kterým přicházejí, ze kterého sálá prvoplánová mezimužská něha a kluci z kapely se najednou obdarovávají opentlenými štěňátky těch nejmírumilovnějších plemen.
Na druhou stranu ale dokazují, že ta tílka Iron Maiden, která byla součástí jejich minulých kostýmů, nebyla jen dekorativním fetišem, ale přiznáním jejich pravé lásky. Pokud úvodní Horsepower ještě částečně odkazuje k prvotinovému kříži, tak Civilization už je o poznání pročichlejší osmdesátkovými a sedmdesátkovými hrdiny v tygrovaných legínách, Van Halen, Led Zeppelin, Iron Maiden, Kiss, etc. Ta do electra přetavená heavy metalová a hard rocková klišé jsou vlastně jedním z pilířů druhé desky Justice stejně jako stadionový zvuk. To jste ostatně museli taky čekat, prostředí má na člověka vliv a Justice v posledních letech nehráli moc v klubech pro pár stovek lidí, mnohem spíš v halách pro tisíce. Mnohem zvláštnější už je ale to, že se jim to podařilo skloubit s tou už zmíněnou vyměklostí a příklonem ke zvuku třeba Air a přitom to funguje, což dokazují třeba v tracku Ohio. On'n'On je zase tak čistě zeppelinovská záležitost, že jsem při prvním poslechu pořád čekal, kdy do ní začne rapovat Puff Daddy. Místo toho jsem se ale dočkal další porce vokálů, kterých je na Audio, Video, Disco požehnaně, a já jim pořád nemůžu přijít na chuť. Dřívější výběr hostů jako Uffie a spol. mi přišel výrazně lepší. I když tentokrát jsou zase jednotlivé hlasy o poznání celistvější, a tak celá deska zní mnohem spíš jako nahrávka živé kapely než jako deska dvou producentů, kterým pak nezbude než na pódiu předvádět světelnou show a karaoke s vypojeným MPCčkem. Další tracky, Brainvision počínaje a Parade, Newlands a Helix konče, jsou už spíš než čím jiným důkazem geniálního aranžérství Justice, kteří dokážou i z nijak strhujících melodií a riffů vyklenout perfektně fungující party track.
Vlastně by se dalo říct, že tohle všechno jsme od Justice nějak podvědomě čekali. Sami si předchozí deskou znemožnili postupovat jinak. Jediné, co nás tedy doopravdy zajímalo, bylo, jestli dokážou dát dohromady deset až dvanáct silných skladeb, které by byly i bez vší té zvukové polevy skvělými hitovkami. Které by šlo zahrát jen tak na piano a pořád by tloukly do osrdí tím, co dělá skutečnou hudbu hudbou, tedy melodií, harmonií a city. Tak jak to dokázal v coverech Justice třeba Chilly Gonzales. A odpověď zní: ne. Tedy rozhodně ne od začátku do konce. Občas snad, po desátém poslechu, s přivřeným okem. Ale rozhodně už ne tak jako dřív.
Dokonalý produkt, chvílemi pořád krásný a uhrančivý, ale místy na mě až moc teplý a prázdný. Syndrom druhé desky dopadající s drtivou razancí ale zároveň snad otevírá možnost pro třetí album, které by mohlo být dospělé, velké a opět umělecky rozmáchlé. Chce se mi doufat v závěru, ale už to nedokážu vyslovit s takovým zanícením, jak bych chtěl.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
