Kam ideš, gadžo? Romskou osadu ničí lichva, ale i katastrofální úroveň vzdělání
„Když se nebude dařit Romům, nebude se dařit ani Slovensku,“ prohlásil nedávno při návštěvě romské osady Roškovce slovenský prezident Andrej Kiska. Malá osada ve spišském regionu symbolizuje problém s integrací Romů, který na Slovensku za více než čtvrtstoletí nikdo nedokázal uspokojivě vyřešit. Otázka soužití romské menšiny s většinovou společností se tak často stává nástrojem v rukou místních populistů. Ve stovkách podobných osad po celé zemi přitom vyrůstá další generace „vykořeněných“.
„Do Roškovců? Tam vás oškubou zaživa,“ říká novinářské návštěvě před odchodem do romské osady místní starousedlík pan Tomáš z Dolan, pod které kilometr vzdálené Roškovce administrativně spadají. Na varování starého muže nedbám, rozloučím se a po asfaltové cestě stoupám směrem k lesu. Nabízí se mi nádherný výhled na okolí Spišské Nové Vsi, ale i na mohutný dálniční tah spojující střed a východ Slovenska. Po levé straně míjím chátrající budovy bývalého JZD. To v minulosti dávalo obživu jak Slovákům, tak Romům, po revoluci přišli jako první o práci Romové, později největší zaměstnavatel v obci zkrachoval úplně.
Můj dolanský hostitel pan Tomáš mě těsně před odchodem zásobil řadou historek o tom, čeho jsou údajně obyvatelé osady schopni. „Dříve jsem nezamykal, normálně jsme s cikány žili pohromadě, chodili na zábavy, ale těch, co přišli po revoluci, se bojím.“ Bývalý železničář s nostalgií vzpomínal na léta před listopadem 89.
Zabrán do příběhů dolanského starousedlíka pomalu vstupuji do osady. Hned na začátku narážím na skupinku dětí pouštějících si hlasitou hudbu z mobilního telefonu. „Kam ideš, gadžo?“ ptá se mě nejodvážnější z nich.
Už z dálky je vidět, že životní úroveň v Roškovcích je ve srovnání se sousedními Dolany výrazně nižší. Osadou prochází potok, po jeho obou okrajích se táhne řada domků z nejrůznějších materiálů. Kromě zdiva si místní vypomáhají plechy nebo i dřevem. V potoce si hrají děti, ženy zde myjí koberce. Romských osad podobných právě Roškovcům najdete na Slovensku desítky, celkově jich má být v zemi podle údajů Ministerstva vnitra na osm set. Roškovce se vymykají především ve dvou věcech – už od roku 2006 zde existuje nejstarší komunitní centrum na Slovensku, snažící se o lepší o integraci Romů do většinové společnosti, a osadu před nedávnem navštívil slovenský prezident Kiska. Při této příležitosti prohlásil, že se údajně vrátil o desítky let zpátky. „Po 25 letech stále vidíme chatrče bez vody, elektřiny, lidi žijící v nevhodných podmínkách. Mnohokrát jsme slyšeli o plánech, cílech, ale reálné výsledky vidět není,“ zaznělo tehdy v Roškovcích. Při první cestě osadou musí dát návštěvník slovenské hlavě státu za pravdu.
Oddělená hřiště pro Romy a pro bílé
Podle legendy byly Roškovce původně bílá osada. Ještě před nástupem komunistů sem přišel jeden Rom, jmenoval se Štefan Tulej a měl dvě manželky. A s nimi měl dohromady dvaadvacet dětí. Jejich potomci, kteří se různě brali mezi sebou, pak vytvořili základ osady. Dnes tu žijí už jen Romové, poslední bílí odešli asi před deseti lety. Původním cílem centra bylo doučování dětí a příprava na školní docházku, později se jeho služby rozšířily i na pracovní a sociální poradenství.
Práce s mládeží je jednou z hlavních priorit centra. Není divu. Matky zde mají v průměru šest dětí, výjimkou ovšem není ani deset a více potomků. Jedna žena jich má dokonce 17. Věk prvorodiček je přitom velmi nízký – setkat se s dvacetiletou trojnásobnou matkou tak není nic výjimečného. V obci existuje základní škola, dříve ovšem sdíleli obyvatelé osady školní lavice spolu s bílými. Postupná segregace je podle Melikantové jen jedním z řady problémů, kterým obyvatelé osady čelí.
Na území dnešního Slovenska se Romové postupně usazovali už od 14. století. Ve vlastních vesnicích tu žijí od 16. století. Kromě pronásledování v období druhé světové války představoval pro Romy největší změnu zákaz kočování, který přišel v roce 1958. V tomto období také mnoho slovenských Romů odešlo za prací do Čech, zvláště do pohraničí, kde před válkou žili Němci. Za socialismu byli Romové chápání spíše jako sociální skupina než jako národnostní menšina a vláda usilovala o postupné rušení romských osad. To vedlo k rozpadu tradiční struktury romské společnosti, jejímž základem byly tzv. velkorodiny. Dnes na Slovensku žije více než 400 000 Romů, kteří tak tvoří zhruba 7,5 % obyvatelstva SR. V romských osadách jich dosud žije zhruba 150 000. Nejvíce osad najdeme v Prešovském kraji. Romština je v SR uznávána jako menšinový jazyk ve smyslu Evropské charty. Postavení národnostních menšin v zemi se věnuje Rada vlády Slovenskej republiky pre ľudské práva, národnostné menšiny a rodovú rovnosť a Výbor pre národnostné menšiny a etnické skupiny, v němž mají Romové čtyři zástupce. Romské komunity v zemi a jejich životní podmínky mapuje Atlas rómskych komunít z roku 2013. Od roku 1992 ve východoslovenských Košicích hraje profesionální romské divadlo Romathan, v Martině od roku 2004 působí Múzeum kultúry Rómov na Slovensku. Pořady v romštině pravidelně vysílá slovenský rozhlas i televize.
„Hlavně dříve docházelo k tomu, že se romské děti posílaly automaticky do speciálních tříd. Nejmladší generace Romů navíc přichází s bílými do kontaktu jen minimálně. Mají vlastní hřiště, vlastní školu, dolů do obce chodí často jen do obchodu, dříve byl kontakt mezi bílými a Romy mnohem větší,“ popisuje Petra Melikantová. Roškovce kromě více než devadesátiprocentní nezaměstnanosti čelí i celé řadě dalších problémů. Tím nejvýraznějším zůstává zejména alkoholismus. Na druhou stranu kriminalita, snad vyjma občasných krádeží dřeva, výrazně nepřevyšuje slovenský průměr.
Audience u starosty
Jednopodlažní budova v centru obce Dolany sousedí s místním kioskem. Právě odtud už třetí volební období úřaduje místní starosta Štefan Kamenický. Uvítání novinářské návštěvy není nejvřelejší. „Víte, kolik máte v Čechách obcí s názvem Dolany? Nevíte. O tom máte jako Český rozhlas točit. Nevím, proč se zajímáte zrovna o nás.“ Přes poněkud vlažnější úvod se nakonec daří pana starostu rozmluvit. Říká svůj názor bez obalu. Za jednu z hlavních chyb považuje starosta Kamenický zejména zrušení pracovní povinnosti „Já vím, že vy v Čechách říkáte Romové, ale pro mě jsou to cikáni. Ti si po revoluci navykli brát dávky a válet se doma. Někdo mě možná obviní z rasismu, ale já bych ho nechal zkusit si chvilku být na mém místě, starat se o 400 cikánů, shánět jim práci, řešit krádeže dřeva a podobně,“ říká Kamenický. Velký problém vidí starosta i ve výchově nejmladší generace Romů. Rodiče se o ně podle jeho slov nestarají a nejsou jim dobrým vzorem. „Nechci ale všechny házet do jednoho pytle. Ty rodiče, kteří se o děti starají, mají výsledky – děti se dostanou třeba do učňovských škol, to musíme brát jako úspěch.“ Úroveň vzdělanosti v osadě je přitom tragická. Řada žáků ukončí kvůli opakování ročníků školu už v šesté nebo sedmé třídě, za sedmdesát let zde nikdo nezískal ani maturitní vysvědčení.
Nedávná návštěva prezidenta Kisky se u starosty Dolan s příliš velkým pochopením nesetkala. „Já jsem ho provedl po obci, ukázal, co jsme vybudovali, chtěl jsem mu ukázat komunitní centrum, on ale vytahoval hlavně problémy, novináři si schválně vybírali ty nejrozpadlejší domky v osadě, aby ukázali na bídu v osadě, podruhé bych pana prezidenta už provázet nechtěl,“ rozčiluje se energický šedesátník.
Nutno podotknout, že zdaleka ne všichni starostové sdílí názory pana Kamenického. „Jsem alergický na řeči, že jsou Romové asociálové a že zneužívají sociální systém,“ prohlásil například nedávno v rozhovoru pro týdeník Trend Vladimír Ledecký z nedalekého Spišského Hrhova. Ledecký starostuje už od roku 1998. Od té doby se počet obyvatel obce zdvojnásobil, míra nezaměstnanosti snížila a byl vylepšen vodovod a zaveden plyn. Ledecký pak mimo jiné zřídil obecní společnost provádějící především výkopové práce. V ní našly uplatnění i desítky dříve nezaměstnaných hrhovských Romů. V roce 2012 pak Spišský Hrhov uvedla ve své zprávě jako příklad dobré integrace romské menšiny i Světová banka.
Hledám práci
Slovenský sociální systém obyvatele osady do práce příliš nemotivuje. Minimální mzda se pohybuje kolem 380 eur, matka několika dětí tak může dosáhnou i na 500 eur. Jsou tu ovšem i tací, kteří pracovat chtějí. Pan Peter vychovává spolu s družkou šest vlastních dětí, čtyři další mají navíc svěřené v pěstounské péči. V kuchyni mi hrdě ukazují fotografii z nedávné návštěvy prezidenta. „Snažím se najít práci, kde se dá. Většinou pomáhám na stavbě, dělám kopáče. Dělal jsem i u vás v Praze, opravoval jsem Muzeum za 80 korun na hodinu. Rád bych se tam zase vrátil, u vás najdu práci líp než na Slovensku.“
Při rozmluvě s místními dostávám informaci o tom, že je zde velkým problémem lichva. I díky ní se řada obyvatel dostává do stále větších finančních potíží „Půjčí vám 100 eur a pak... a pak chce klidně vrátit 150.“ Pod příslibem anonymity se od obyvatele osady dozvídám, že oním věřitelem má být M. H., mimo jiné předseda místní romské samosprávy a zastupitel obce. Pan H. nejprve slíbí, že si na novináře udělá čas, nakonec k rozhovoru bez udání důvodu nedojde.
V komunitním centru uprostřed obce se vedle Petry Melikantové a jeíich spolupracovníků věnují místním i zahraniční dobrovolníci. Dnes zde potkávám Saru z Německa a Chiaru z Itálie. „U nás v Bari jsem pracovala s uprchlíky. Samozřejmě jsou tu určité rozdíly, ale celkově bych řekla, že jsou děti všude stejné – chtějí si hlavně hrát,“ říká Chiara. Spolu se svojí kolegyní se snaží zabavit skupinku asi dvaceti raubířů od předškolního věku až do puberty. Hrají si se stavebnicí, zpívají nebo kreslí.
Odpoledne přicházejí do komunitního centra s žádostí o radu i dospělí. S Melikantovou a její kolegyní řeší nejčastěji insolvence, splátkový kalendář, ale i zdravotní problémy. Odpoledne zde potkávám i sedmnáctiletou Patricii. Její osud je pro nejmladší generaci místních Romů až příznačný. Matka je kvůli vrozené genetické poruše hluchoněmá, otce nikdy nepoznala, otčíma zabili při rvačce v Čechách. Patricie na základní škole třikrát propadla, učí se švadlenou, vychovává ji babička. „Jednou bych se ráda dostala i odsud z osady. Podívala bych se do světa, třeba do Anglie nebo do Bulharska,“ svěřuje se při odchodu mladá dívka.
Když svět končí za Levočou
Přestože by se z výše popsaného mohla zdá situace v Roškovcích jako beznadějná, Melikantová ani její spolupracovníci chuť do práce neztrácejí. „Po určitém útlumu znovu rozbíháme činnost komunitní rady, kde se setkávají místní spolu se zástupci zastupitelstva, ale třeba i sociálními pracovníky a dalšími. Snažíme se vysvětlit lidem, co děláme a co můžeme dělat, aby od nás neměli nějaká přehnaná očekávání. Hlavně ale musí chtít sami svou situaci zlepšit,“ vysvětluje Melikantová. Sama vidí naději především ve výchově nejmladší generace Roškovských. „Snažíme se jim věnovat, vysvětlovat jim, že když budou chodit do školy, tak se mohou mít lépe.“
Při práci s dětmi ovšem pracovníci centra naráží na řadu překážek. „Děti tu často nemají vyvinutou základní motoriku. Ve čtyřech letech sice drží v ruce sekyru, ale dělá jim problém jemná motorika, neudrží štětec, protože to s nimi nikdo necvičí. Navíc jim dělá problém vyjadřovat se slovensky, protože doma mluví jenom romsky.“ V práci s dětmi tak často pomáhají i zahraniční dobrovolníci. „Je to pro ně takový příklad a ukázka velkého světa – hranice toho jejich často končí za Levočou, což je okresní město. Jestli se má ale podle mě v osadě něco trvale zlepšit, musíme začít hlavně od dětí,“ uzavírá svoje vyprávění koordinátorka komunitního centra v Roškovcích.
Blíží se půl páté, komunitní centrum pro dnešek své brány zavírá. Malí návštěvníci centra opouštějí jeho bránu jen velmi neochotně. Když zjistí, že zítra bude z důvodu státního svátku centrum zavřené, dávají najevo svoje zklamání. Při našem odjezdu nás s hlasitým křikem vyprovázejí až na okraj osady. Jestli se jim bude v životě dařit lépe než generaci jejich rodičů, neví ani slovenský prezident.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
