Kameny zmizelých: Osudy, o které zakopnete
Projekt Stolpersteine německého umělce Guntera Demniga od 90. let připomíná oběti holocaustu – pamětními kostkami zasazenými do chodníků na místech, kde žily. Z Německa se projekt rozšířil do dalších evropských zemí, pod názvem Kameny zmizelých už několik let funguje i u nás. Natáčeli jsme aktuální pokládání pamětních kostek.
Do chodníku před Winternitzovou vilou na pražském Smíchově dělníci zapouštějí dvě betonové kostky s mosaznými tabulkami. Stojí na nich jména dvou mužů, kteří v roce 1944 zahynuli v Osvětimi.
„Já jsem vnuk doktora Winternitze, kterého jsem samozřejmě nikdy nepoznal, protože zemřel v koncentračním táboře, jsem syn jeho dcery,“ říká Stanislav Cysař, který mezi řečí řemeslníky pozorně sleduje. „Na jeho památku tady dneska pokládáme ty kameny. A na památku jeho syna, který zemřel v Osvětimi s ním.“
Německý umělec Gunter Demnig položil první památeční kameny v polovině 90. let v Německu. Projekt Stolpersteine se rozšířil i do jiných zemí, kde se myšlenky ujali další aktivisté. Na chodnících stovek měst od Norska po Ukrajinu dnes můžete vidět víc než 23.000 podobných mosazných tabulek. U nás jich je zhruba 500, projekt tu funguje od roku 2008 pod názvem Kameny zmizelých. Původní název Stolpersteine vysvětluje Mariana Kalvach, jedna z lidí, kteří se o kameny starají v Praze: „Jsou to kameny, o které by se mělo klopýtnout, zakopnout, cílem je, aby si jich lidé všimli.“ Právě takovým osudem, o který má kolemjdoucí „zakopnout“, je i tragický příběh rodiny Winternitzových, kteří museli smíchovskou funkcionalistickou vilu opustit začátkem čtyřicátých let. Nedlouho poté byli deportováni do Terezína.
„Následoval transport z Terezína do Osvětimi, kam šla celá rodina. Manželé Winternitzovi, tedy mí prarodiče, a dvě jejich děti. V Osvětimi prošli selekcí, kterou podle vzpomínek mé babičky prováděl přímo doktor Mengele. Mužskou část rodiny, dědečka a strýce, bohužel poslal rovnou do plynových komor,“ vysvětluje Stanislav Cysař. Jeho babička a matka se v táboře dočkaly osvobození a vrátily se do Čech.
Fascinující je ostatně sama stavba, před kterou stojíme. Jejím autorem není nikdo jiný než slavný architekt Adolf Loos, přesto je Winternitzova vila minimálně co do známosti ve stínu té Müllerovy na Ořechovce. „Někdo tvrdí, že to byl první návrh Müllerovy vily, ale Müller chtěl takovou honosnější, takže Loos mu navrhl vilu tak, jak ji známe,“ říká Stanislav Cysař. „Neví se o ní podle mého názoru hlavně proto, že Němci vilu zabavili, obratem ji prodali hlavnímu městu Praha a to tady zbudovalo školku. Spousta místních tu chodila do školky, ale nikdo vlastně nevěděl, že je to Loosův návrh. Mimochodem oproti Müllerově vile, kde na plánech není Loosův podpis, na plánech naší vily je.“
I takové příběhy se skrývají za mosaznými tabulkami se jmény a letopočty. „Veškeré ohlasy, které máme, jsou pozitivní. Zpočátku k tomu byly zejména úřady velmi skeptické, nechtělo se jim dávat povolení, nevěděly, o co jde. Letos poprvé nám na to MČ Praha 2 dokonce dala grant. Takže myslím, že ten projekt už má dobré jméno,“ uzavírá Mariana Kalvach.
Odkazy:
stolpersteine.cz
www.stolpersteine.com
cs.wikipedia.org/wiki/Gunter_Demnig
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
