Kandidát marně zápasí s vlastní sterilitou

Při sledování slovenského filmu Kandidát si člověk limity výpovědi o marketingové mašinérii, působící na politiku, snadno uvědomí. Snímek debutujícího Jonáše Karáska vznikl podle stejnojmenné literární předlohy Michala Havrana a Maroše Hečka, které se úspěšně podařilo propojit napínavou konspiraci, satiru a zneklidňující pohled na konkrétní mechanismy politické manipulace.

Příběh o majiteli významné reklamní agentury, který se vsadí o celý majetek, že protlačí do funkce slovenského prezidenta neznámého člověka, se trefil do správné doby – Slovenskem zmítala v roce 2012 odposlechová kauza Gorila, naplno se debatovalo o skandální provázanosti politiky s byznysem a román, pohybující se na pomezí techno-thrilleru a sarkastického deníku, dokázal bystře pojmenovat základní pilíře frustrace.

Filmový Kandidát je nucený zjednodušovat, zhušťovat a sázet na prvoplánový efekt, který kniha obešla hrou s množstvím kulturních odkazů a ironickými komentáři. Nakonec tak není úplně jasné, jakou pozici tvůrci filmu zaujímají ke světu bombastických frází, milionových aut a vypulírovaných interiérů.

Formálně se bavíme o čemsi na pomezí designérské preciznosti, sterilní reklamní estetiky, klipu a promyšlené vizuální dynamiky, kterou etabloval v žánru na konci 90. let Tony Scott. Mezi zamřelostí tuzemských pokusů o „něco světového“ Kandidát vyniká, už jen proto, že z něj lze vypozorovat jasnou audiovizuální koncepci.

Bohužel, její úroveň je věcí druhou. Vystřihněte z filmu segment, v němž hrdina staví na drahý nábytek značkové červené lodičky, hoďte za něj úderný slogan a máte zcela věrohodnou reklamu. Není úplně jasné, zda to je oním cynismem, který film deklaruje. Pokud ano, je to cynismus velmi prvoplánový. Tam, kde má Kandidát chladnokrevně zaseknout do živého a ohraničit podstatu machinací a falše, jen dupe na vizuální pedál a akceleruje do naleštěné prázdnoty dalších a dalších efektních kompozic.

Historka o tom, jak ambiciózní marketingový guru stvoří prázdnou nádobu a omotá ji konspirací světových parametrů, vyznívá nevěrohodně. Nejen vinou velmi kolísavé úrovně dialogů, množství logických „přibližností“, ale i proto, že hranice pompy a nadhledu se jen těžko vymezují. Pokud odfiltrujeme početné motivické vrstvy, dostáváme se k moudrům, která si přečtete na každé diskusi – boháči jsou manipulativní šmejdi, média jejich loutky, občané tupé stádo, které podléhá neustálé masáži mocných.

Scénárista Maroš Hečko a herec Michal Kubovčík ve studiu Radia Wave|foto: Martina Pavloušková

Předností Kandidáta je, že z podobného poselství netěží bulvární kapitál jako početné české paskvily, ale snaží se ho částečně ironizovat. Bohužel na rozdíl od knihy se mu nedaří být jedním dechem cool, napínavý i kousavý. Spíš se jedná o film zmatený, který mnohá logická úskalí maskuje sebevědomým nátěrem.

Paradoxem je, že ačkoli usiluje o pojmenování jádra skrytého pod mediálně-marketingovou fasádou, sám zůstává především zaujatý svým zevnějškem. Splývat s tím, co kritizuji – problém, s nímž se česká a slovenská kinematografie potýkají od 90. let. Kandidát je o krok dál než zhůvěřilosti typu Ulovit miliardáře, ale pořád to není dost daleko na to, aby o současné politické a společenské situaci něco relevantně vypovídal.

P. S. Pokud mi někdo vysvětlí, proč byl Marek Majeský na rozdíl od ostatních slovenských herců zprzněn otřesným českým postsynchronem, udělím mu titul čestný kandidát věd.

Hodnocení: 50 %
Kanditát
Jonáš Karásek, Slovensko/Česko 2013, 106 minut