Kapitán Phillips problematizuje hrdinství

Příběh zaměstnance nadnárodní rejdařské společnosti, který ve vodách poblíž Afrického rohu čelí útoku čtveřice somálských pirátů, má očividný potenciál skončit jako oslava zodpovědného a neústupného Američana, který odolá barbarskému ataku a za pomoci ozbrojených složek vyvázne z dramatické situace.

Dva pohledy na únos
Z tohoto pohledu se pak Kapitán Phillips jeví jako jasný protipól ceněného dánského dramatu Únos, které loni slavilo kritické úspěchy v zámoří. Tobias Lindholm si v něm zvolil případ typický, nikoli vyhrocený. Jako protagonistu na unesené lodi si vybral řadového námořníka, namísto vojenské síly nechal o osudech rukojmí rozhodovat taktizující korporaci, dynamické sekvence zcela vynechal a soustředil se na zdlouhavou a psychicky vyčerpávající každodennost. Aby navodil dojem autenticity, natáčel přímo v ohrožených vodách – štáb tak čelil podobným obavám jako postavy filmu.

Snímek Paula Greengrasse je naopak charakteristický přesně rytmizovanými zvraty, které v pravidelných intervalech posouvají děj i prostředí. Únos je tu charakterizován nejprve aktivním partyzánským vzdorem posádky, posléze dramatickým gambitem vojenského námořnictva a stále zoufalejších únosců. Natáčení se navíc odehrálo v poklidných vodách v okolí Malty, kde možná hrozí akutní úžeh, ale rozhodně ne útok pirátů.

piráti|foto: Falcon

Dvě legitimní hlediska
Přesto nehovoříme v případě Kapitána Phillipse o šablonovitém akčním filmu, kde „hodní“ vzdorují partě zločinců. Greengrass se sice do značné míry identifikuje s perspektivou kapitána Phillipse, ale téměř stejný prostor věnuje i jeho budoucímu únosci Musovi. V expozici snímku sledujeme paralelně ustaraný dialog Phillipse a jeho ženy o překotně se měnícím nestabilním světě a lakonické verbování pirátů na další výsadek. Dialogy mezi kapitánem a jeho únoscem pak mají daleko k moralistnímu kazatelství, je to spíše střet západní humanistické naivity s pragmaticky prožívaným a řešeným zoufalstvím.

Phillips sice zpočátku může působit jako modelová postava zodpovědného otce i zaměstnance (už jen tím, že ho hraje zosobnění americké solidnosti Tom Hanks). Způsob, jakým zkrotí po prvním odraženém výsadku pirátů revoltující posádku poukazem na nadřazenost povinnosti nad bezpečím, navozuje dojem, že film bude glorifikovat jeho neústupnost.

To, co následuje, ale v žádném případě není oslavou síly jedince, ale naopak pečlivou vivisekcí jeho křehkosti a sílící osamělosti v situaci motivované globálním stavem světa, nad níž ztrácí veškerou kontrolu.

z filmu Kapitan Phillips|foto: Falcon

Impérium vrací úder?
Milimetrově přesná režie Paula Greengrasse, charakteristická svou kinetickou brilancí, neobyčejně přehlednou oscilací mezi kulometnou kadencí detailů a monumentalitou celků, dokáže zcela přirozeně zachytit odosobněnou mašinérii záchranného systému a kolabující subjekt protagonisty. Ačkoli by některé obrazy mohly svádět k výkladu Kapitána Phillipse jako chvály bezchybné činnosti vojenských složek, opak je pravdou.

Obraz tří válečných lodí, které pronásledují vratké oranžové plavidlo s piráty, v sobě má podobnou disproporční absurditu, jako dobře situovaný Phillips radící vyzáblému somálskému pirátovi, aby si našel jinou obživu, když mu lodě vyspělého světa znemožnily vydělávat si rybolovem.

Stejně tak strojově sehraní Navy Seals, kteří po strohém výkřiku EXECUTE vyřeší dilema stiskem spouště, nevyhlížejí v Greengrassově filmu jako hrdinní spasitelé, ale jako mechaničtí konatelé, kteří se po akci bez patosu otočí a odcházejí vstříc dalším rozkazů. Žádné emoce. Takhle zkrátka systém funguje. Všichni máme svoje šéfy, řečeno s Phillipsem.

Nejlidštějším elementem filmu je tak nakonec občan Rich Phillips, který není schopný v šoku odpovídat na monotónní příval otázek lékařky. Křehké individuum, jehož život sice systém dokázal zachránit, aniž by však cokoli změnil na traumatické neřešitelnosti střetu zájmů prvního a třetího světa. Jedinec se pod tlakem skutečnosti hroutí, život kolem něj strojovým tempem pokračuje. To je mimochodem pointa velmi podobná té, k níž došel ze zcela jiných východisek Dán Lindholm v Únosu.

I to je důkazem toho, že Paul Greengrass odvedl podobně jako v Letu č. 93 dobrou práci a nutí diváka i k jiné činnosti, než jen k útrpnému dojetí nad tragédií našich civilizačních souputníků či blaženému pokyvování nad mocí autorit. Možná snad právě jen příliš precizní vysoustruženost všech složek a sympatie k syrovější dánské perspektivě bránily tomu, abych se Kapitánu Phillipsovi bezmezně poddal od první chvíle.

Před jeho silnou katarzí nicméně smekám.

Hodnocení: 80%

Kapitán Phillips (Captain Phillips)
Paul Greengrass, USA, 2013, 134 minut.