Karlovarská pěna dní 2: Doteky hříchu
Málokdy se podaří tak intenzivní vstup do festivalu jako letos: v dvojčlenné sestavě Sobecký obr (já) a Hadí věštec (Vítek) jsme zhlédli dva stylově i náladou odlišné snímky, jejichž inspirativnost a emoční účinek naštěstí nepřebilo ani večerní zklamání z velmi očekávaného, v Cannes oceněného asijského titulu.
Hned první film letošního ročníku byl jako úder na solar: strhující snímek Sobecký obr je důstojným pokračovatelem britské školy civilně až naturalisticky pojatého sociálního dramatu (á la Ken Loach) a důkazem, že vedle mezinárodně úspěšných autorek Andrey Arnold či Lynn Ramsey na Ostrovech roste další talent podobné velikosti. Režisérka Clio Barnard své kinetické vyprávění o třináctiletém, vlastní agresivitu nezvládajícím Arborovi strukturuje s naprostou jistotou, neobyčejným citem pro autenticitu postav a výtvarně bohaté zachycení pastorální krajiny a urbánních rozvalin, do jejichž fotogenických kulis je příběh zasazen. Tragédie s prvky černého humoru (volně odkazující ke stejnojmenné, křesťansky zabarvené pohádce Oscara Wildea) navzdory své emoční vypjatosti a jisté předvídatelnosti nikdy neztrácí plynulost, balanc a neopouští hranici dobrého vkusu – zejména poslední čtvrtina filmu pak všechny kulminační body vyprávění podává s ohromující vizuální subtilitou, která ještě podtrhuje intenzitu jeho vyznění.
Vítané odlehčení atmosféry vzápětí přinesla svižná americká indie-komedie Frances Ha talentovaného židovského scenáristy a režiséra Noaha Baumbacha (Sépie a velryba, Greenberg). I tady lze učinit vcelku snadné srovnání – Baumbach ve své až tanečně lehkonohé konverzačce zřetelně navazuje na tradici individualistických ironických komedií Woodyho Allena, jeho tempo je však adekvátně zrychlenější a tón přeci jen o něco jurodivější.
Převážně městské (samozřejmě newyorské) přátelské/vztahové eskapády sedmadvacetileté, citově i existenčně neukotvené tanečnice Frances, obdařené poněkud ambivalentně vnímanou spontaneitou a lehce potrhlým smyslem pro humor, získavají po mírně rozpačitém začátku na síle i nahořklé zábavnosti. Síla Baumbachova černobílého filmu tkví především v autorových scenáristických schopnostech, díky nimž všechny více či méně zjančené postavy působí věrohodně a většina ze života dobře odpozorovaných situací je vyplněna dialogy, které funkčně kombinují suchý humor, nadsázku a pronikavé postřehy. A navíc – pro cinefily a milovníky díla francouzského „enfant terrible“ Léose Caraxe a jeho klasiky Zlá krev je tu ještě bonus ve formě hrdinčiny půvabné běžecké choreografie na hudbu Davida Bowieho.
Trpké vystřízlivění z euforického rozjezdu se dostavilo v nočních hodinách: čínský snímek Dotek hříchu renomovaného tvůrce Zhang-ke Jiaho budil místo předpokládaného nadšení spíše soucit. Neuvěřitelně tezovité dílo složené ze čtyř (byť z reality přejatých) individuálních příběhů přibližujících kruté a zoufalé podmínky života v současné Číně, se během nekonečných, zcela nekoherentních 130 minut potýká s bezzubým scénářem plným naivní „hadí“ symboliky, výrazovou přepjatostí i čistě technickými problémy (ostření).
Zdravá frustrace a dobré úmysly v tomto případě bohužel vyústily do afektovaného, nesourodého filmu, který navíc unavuje až komicky samoúčelným explicitním násilím. Cena za scénář z letošních Cannes se v tomto případě jeví jako jednoznačná nesoudnost či zbytečný akt politické korektnosti. Už jsme si na ten fakt pomalu zvykli: dobrých asijských filmů je v posledních letech (nejen) na festivalech pohříchu málo.
Do zítřka zůstáváme spolu s hrdiny Sobeckého obra pod proudem: Vítek do sebe plánuje hned ráno napumpovat nebezpečných 220 (tra)voltů!
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
