Karlovarská pěna dní 5: Pomsta deprivantů

Realita byla samozřejmě mnohem méně spektakulární, neboť utrpělo pouze jediné sedadlo. Na druhou stranu pokud někdo odposlechl můj telefonát do banky, vedený ještě v duchu fobie „byl jsem okraden, všechno ruším“, snadno by nabyl dojmu, že mám v patách drogový kartel. Všechno ale dobře dopadlo (s výjimkou zablokované karty, občanky a zad), a tak i dál chodím po Varech s čepicí a plácačkou a odpravuji filmové vlaky po kolejích času.

Letošní ročník zatím nicméně nenabídl žádný expres průraznosti loňských Holy Motors či Je to jen vítr. Dva rychlíky už každopádně na kontě mám – Alešem po právu vychváleného Sobeckého obra a mexické drama Heli. To z Cannes vyprovázela pověst kritiky nemilovaného, ale porotou oceněného snímku. Palma za režii ale tentokrát roste na správném pozemku. Na rozdíl od děsivě tezovité „taky-kritiky“ Číny v Doteku hříchu je totiž tenhle obraz mexické bezmoci bezmocných skutečně vypovídající a precizně zrežírovaný.

Příběh mladého továrního dělníka Heliho, který se nechtěně zaplete s místními drogovými kartely, je vyprávěný v odtažitém, procedurálním duchu s absolutním citem pro funkční rámování záběrů a znepokojivý náznak. O emoce nežebrá, naopak, věcně zachycuje zvrat v jednom naprosto běžném životě, nárůst frustrace a zlosti, která vede až k okamžiku pomsty (sic!). Obyčejné je tu všechno, denní hrdinova rutina i scéna, kdy jedné z postav zapalují drogoví šíbři v obýváku penis.

Z filmu Heli |foto: MFF KV

Banalita zla je obnažená na dřeň, navíc završená dalším z brilantních a zneklidňujících záběrů, které na první pohled neříkají moc, ve skutečnosti mrazivě svědčí o světě, kde se nejistota, strach a ponížení přesunuly na úroveň běžných společníků. Režisér Amat Escalante dlouhá léta pracoval jako asistent nejvýraznější osobnosti současného mexického filmu Carlose Reygadase a umění působivého náznaku i chirurgicky přesnému řezu atmosférou každodennosti se od něj zjevně přiučil.

Nechybělo mnoho a s podobnou euforií bych tu psal též o kazašském dramatu Hodiny harmonie. I v něm prorůstá organizovaný zločin (tentokrát školní) do života na první pohled bezbranné postavy – perfekcionistického chlapce Aslana, který hledá harmonický střed v životě plném ponížení. Obratně zkomponovaný sled výjevů, v nichž se prolíná detailní naturalismus (až darwinismus) s křehkým lyrismem kazašské krajiny a chlapecké intimity, je ze dvou třetin vtahující, jenže jakmile nechá svého hrdinu provést krajní čin, zlomí se v chaotickou, nepřesvědčivou a naivními symboly prošpikovanou detektivku, ze které vane zbytečně moc chtění. Co začíná blízko rumunské nové vlně, končí jako tuctové „lyrické drama o pastevci z Xystánu“. Jméno režiséra Emira Baigazina přesto stojí za zapamatování.

Z filmu Hodiny harmonie |foto: MFF KV

Mstí se i Slavoj Žižek: korporacím, kapitalismu, totalitám... Jurodivý slovinský filozof v roce 2006 perverzně prováděl podvědomím kinematografie, teď si vyšlápl na ideologii, své stěžejní téma. Téměř dvouapůlhodinová přednáška, v níž Slavoj svou nezaměnitelně špičatou angličtinou provázenou posmrkáváním předvádí, proč ideologie nejsou brýle, které si jen tak můžeme sundat, proč je Pražské jaro jako Cameronův Titanic a proč jediná cesta, jak se stát ateistou, je být křesťanem, sice jenom kompiluje dobře známé pasáže Slovincových přednášek a textů, přesto je zábavnější než valná většina zde uváděných filmů.

Jde opět o velké dobrodružství myšlení, rozkoš z překvapivých souvislostí i inspirativního nesouhlasu, koláž zajímavě vyložených filmových ukázek a provokativních úvah, v nichž se kazatelství setkává s prvotřídní sebeironií. Režisérka Sophie Fiennes dokázala řečníka, proslulého eklektickými úvody, jež zabírají většinu přednášek, zkrotit a „anální“ metodou střihu přehledně utřídit. Některým formulacím by jistě slušelo větší rozvedení, ale i tak dělá Perverzní průvodce ideologií svému jménu čest.

Slavoj Žižek ve filmu Perverzní průvodce ideologií |foto: MFF KV

Škoda, že někteří filmaři nad silnými tématy nevykonávají stejně důsledné duševní rozcvičky jako levicový vousáč. Ale zase – ona každá pomsta nemůže být úspěšná. To by byl svět plný nebožtíků.

Pěně zdar a té krvavé zvláště.