Karlovarské masařky 2: Soudružce učitelce (bez lásky)

Nedá mi to, abych nenavázal na snovou rovinu kolegy Aleše Stuchlého, který den po příjezdu upadl do slastného čínského transu. Můj vpád se zdržel o 24 hodin a následné dění ve městě zřídel připomínalo spíš noční můru. Jak praví staré lidové moudro – koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. A koho Pán Bůh nemiluje, ten si dá aspoň tři soutěžní filmy po sobě.

Předně, hlubokou omluvu všem, kteří uvěřili naší intuici a nechali se zlákat Zoologií Ivana Tverdovského, kterou jsme v dobré víře umístili do třináctky tipů. Naše sázka na mladou ruskou krev hrubě nevyšla, hlavně proto, že režisér zůstane se svou nevšední metaforou lapený v kleci bezradnosti. Hrdince, týrané účetní ze ZOO, sice náhle naroste odporný a multifunkční ohon, ale ruský filmař si s ním ví rady podstatně méně než jeho protagonistka ve vaně. Namísto odvážného podobenství předsudečné ruské společnosti či kurážné sondy do sexuality uzavřené a plaché ženy, vrtí Tverdovskij jen zdlouhavou samoúčelností a scénami, které mají při vší snaze blíže k prvoplánovému lidovému humoru, než čemukoli podvratnému.

03662908.png

Hrdinovi soutěžního filmu Nová kůže sice nic nenaroste, ale i on má hrubé potíže s identitou; osobní i sexuální. Po osmi letech od své domnělé tragické smrti se mladík Gabriel vrací k matce – ale nad jeho příchodem visí otázka: je skutečně tím, za koho ho pokládají jeho nejbližší? Namísto drásavé tenze tvůrčí duo Isa Campo a Isaki Lacuesta buduje kolekci nevěrohodných charakterů, jejichž identita je v mlžném a ospalém filmu asi stejně naléhavá jako aktuální sněhová situace na vrcholu Pyrenejí. Béčkový festivalový film lopotně poskládaný z nesoudržných scén, psychotických zvukových ploch, statických pohledů do zimní krajiny a explozí hysterie, které neobhájí nic než snaha autorů vykřesat z ledového království aspoň nějakou tu jiskru.

Sníh hraje doplňkovou roli i ve filmu, který mě osobně zaskočil. Že tvůrčí duo Hřebejk – Jarchovský s lety nezraje, ale spíš kontinuálně ztrácí svoje hřejivé komediální kouzlo, na to jsem si zvykl. Ale ani jejich kostrbaté flirtování s dramatem v Nevinnosti či Líbánkách mě nepřipravilo na setkání s Učitelkou, která v hlavní soutěži reprezentuje českou a slovenskou kinematografii. Film je avizován jako Pupendo bez humoru, což samo o sobě budí mrazení v zádech. Realita je ještě horší. Po fázi ostalgie a hledání malého rodinného štěstí v těžkých časech dospěl český film, který bilancuje s komunistickou érou, do fáze dramat o svědomí a všedních kompromisech.

K příběhu, který stojí za novým Hřebejkovým filmem, nelze z tohoto pohledu říct ani popel. Je nosný. Celý se točí kolem postavy nesmírně manipulativní soudružky učitelky dovedně zneužívající protekční postavení a ustrašenost/konformitu rodičů, kteří chtějí, aby to jejich děti „někam dotáhly“. Manipulativní vdova s trvalou ale zajde příliš daleko a film tak rámuje konspirační schůzka, na níž rodiče projednávají vzniklou situaci s vedením školy. Jde o jakousi československou (film se odehrává v Bratislavě roku 1983) verzi Dvanácti rozhněvaných mužů a jejich ruského derivátu Dvanáct, v níž prostřednictvím flashbacků a vyprávění různých lidských typů rozkrýváme pavučinu machinací a odpudivých praktik postarší ženy.

03662910.png

Film má v zásadě dva problémy. I když se snaží svoje postavy řadit do „šedé režimní zóny“, ve skutečnosti pracuje jen se sbírkou schematických figur, které zejména v osobě soudružky učitelky hraničí s typizovanou karikaturou celého normalizačního školství. Dojem naprosté topornosti posiluje i vedení herců, kteří nemluví, ale „mají proslovy“ a nežijí, ale „reprezentují postoje“. Hřebejk se oprostil od všech známých tváří, které jsou spojovány s jeho staršími filmy, ale slovensko-český ansámbl zejména v prostředí školní třídy vyhlíží jako nesnesitelný kurz didaktického herectví.

S tím se úzce pojí problém číslo dvě. Že je Petr Jarchovský velký scenárista-rétor a skrze své postavy rád demonstruje různé košaté teze, to není žádná novinka. Novinkou je, do jakých extrémů je přitom v Učitelce schopen zajít. Skoro každá informace a každý postoj se ve filmu musí několikrát doslovně zopakovat. Pro nechápavé nejlépe napsat na tabuli. Přeskoky v čase uvozované nejapnými oslími můstky připomínají Cimrmanova Němého Bobše a jeho strukturu „tak takové to tedy bylo“. Vyprávění tak neplyne, ale bolestně drkotá a zakopává o zbytečně načaté věty.

03662911.png

Film Učitelka je v jádru úplně stejný jako postava, kterou staví do svého středu. Manipulativní, neodbytný, invazivní, stupidní. A zjednodušující. Veškerá ambivalence je tu jenom horlivě předstíraná nadbytkem slov. Film je svázaný nedostatkem invence a odvahy skutečně říznout do dilematu svědomí. Vrstevnatost, která se s odkazem normalizace jako kultury konformity a kompromisu pojí, se tu mění v monotónní brnkání na tlustou etickou strunu. Samozřejmě se neobejde bez závěrečného pohledu „stvůry od vedle“ přímo do kamery, aby náhodou divákovi neuniklo, že ono se to přece týká i dneška, hlupáčku. Pardon, ale v téhle šablonovité podobě? Ani omylem.

Na Varech je krásné to, že ty, které irituje váš názor, můžete ihned poslat do patřičných míst. Takže tímto bych rád všechny zastánce Učitelky nasměroval na Mungiuovu Zkoušku dospělosti. Snad pochopí, že zatímco česká kinematografie v bilancování s dědictvím nedávné minulosti stále koktá u tabule na prvním stupni, Rumuni už dávno dokončují doktorát.