Karlovarské vuvuzely – (francouzská a bilanční) sobota

10. červenec 2010

Zatímco kolega Vítek vás na závěr ještě oblaží tematickým ruským zápisem (a souhrnem vítězů soutěže), já se v poslední recenzní fanfáře vydám na francouzské koloniální teritorium - a vzhledem k tomu, že jsem před pár hodinami opustil Hadí pramen, tak si u toho krapet zabilancuji. Na konci dnešního blogu vás navíc čeká stručný přehled nejlepších filmů, zmínka o největším objevu i odtajnění jednoznačných propadáků.

Včerejší den patřil jediné exkluzivní projekci snímku O bozích a lidech – nového filmu francouzského herce, scenáristy a režiséra Xaviera Beauvoise, který budil vysoká očekávání už proto, že si z Cannes odnesl Velkou cenu. Soustředěně natočený snímek se vrací ke skutečné události z roku 1996, kdy byla skupina křesťanských mnichů, žijících v malém klášteře v Alžírsku, unesena a následně popravena islámskými fundamentalisty. Čin samotný zde neuvidíme: Beauvoisovo kultivované, ale emočně a ideově ploché dílo se věnuje výhradně běžnému životu v klášteře, protínanému pouze občasnými vpády okolní dramatické reality a průběžnými dohady mnichů o tom, zda mají zůstat či odejít.



Problémem jinak noblesně nasnímaného a přesvědčivě zahraného snímku není ani tak cílené oddramatizování děje, jako spíš prvoplánová glorifikace interesantně trpících mnichů. Přestože se tu tvůrce tváří, že odevzdanost víře problematizuje, ve skutečnosti si zvolil zjednodušující perspektivu, s jejíž pomocí mění spirituální téma na banalitu. Jeho film se tváří metodicky a duchovně, ale pravda je jiná: až na pár výjimek (výtečná scéna s helikoptérou) jde o film poněkud neohrabaný a povrchní. Neřekl bych, že jde o vysloveně zpackanou příležitost, nicméně u třiačtyřicetiletého Beauvoise (předchozí Mladý poručík byl uveden nedávno na Febiofestu) mám stále pocit, že jeho ambice jsou přeci jen o něco větší než jeho talent.

Rozpaky u mě vzbudil i další očekávaný francouzský snímek Sama v Africe (jak zní mimořádně nepovedený distribuční titul filmu White Material), jehož autorka Claire Denisová zaslouženě patří mezi nejuznávanější režisérky planety. Tradičně velmi enigmatický, pozoruhodně obrazově řešený opus, zasazený do válkou zmítané postkoloniální Afriky, je opět vytvořen ze záměrně nestabilního materiálu. Režisérčino abstraktní politické melodrama, v němž tvrdohlavá hlavní hrdinka (Isabelle Huppertová) odmítá během krvavých nepokojů opustit svou kdysi prosperující kávovou plantáž, ovšem tentokrát působí lehce afektovaně a až příliš si zahrává s nejapným klišé (postava agresivního syna, hrdinčina jízda na motocyklu).



Jistě: opakovaný vhled do tohoto filmu by oslabil pocity extrémní nahodilosti a okázalé libovůle a nepochybně je jen na divákovi, aby zapojil svou imaginaci a s její pomocí zacelil díry, které film labužnicky vytváří. Jenže tohle všechno jsme už u Denisové viděli a v daleko přesvědčivějším balení. Zejména při vzpomínce na autorčin úchvatný africký opus Beau Travail (Krásná práce, 1999) se jeví White Material jako sice dostatečně kryptický a snový, aby uspokojil její nekritické fanoušky, ale příliš řídký na to, aby oslovil kohokoli jiného.

Po ultimátním loňském ročníku, který ozdobily klenoty tehdy neuvěřitelně nabité canneské soutěže, působil ten letošní o něco skromněji. Nejde o to, že celkově ubylo filmů; spíš ubylo těch, které vás jakýmkoli způsobem knokautují, těch, po kterých sotva trefíte z kina. Je to tak: karlovarský festival je do značné míry akcí přehledovou. Jeho prioritním úkolem není objevovat světu neznámé a nepoznané, ale spíš přinést tuzemskému publiku zásadní aktuální snímky, jež bodovaly na prestižních akcích. Jakkoli je tedy síla jednotlivých ročníků odvoditelná od toho, nakolik povedený program se objevil na ostatních „áčkových“ festivalech (i když letos Vary nabídly výborné historizující retrospektivy), v tom, jak pro nás mapuje a kontextualizuje trendy současné světové kinematografie, zůstává jeho role zcela nezastupitelná.

02095683.jpeg

Jak už jsem kdysi zmiňoval na jiném místě: pořád platí, že se tahle akce do značné míry obejde bez jinde typických okázalých manýr hvězd či byznysmenů, pozérství organizátorů či přehnaně akcentované hierarchie návštěvníků. Právě to - v kombinaci s poučenou a kompetentní dramaturgií - činí z Varů zásadní filmovou událost roku.

Na viděnou v Hotelu Thermal 1. července 2011 - nejlépe s nějakým podobně průrazným nástrojem, jakým byla letos africká vuvuzela.

Karlovarský TOP 5
1. Seriózní muž (r. Joel a Ethan Coenovi)
2. Med (r. Semih Kaplanoglu)
3. Moje štěstí (r. Sergej Loznica)
4. Lurdy (r. Jessica Hausner)
5. Špatná rodina (r. Aleksi Salmenperä)

Objev(y) festivalu – nejlepší debuty:
Libanon (r. Samuel Maoz)
Říjen (r. Daniel a Diego Vegovi)

Propadák(y) festivalu:
Hitler v Hollywoodu (r. Frédéric Sojcher)
Vrah s kamerou (r. Robert Adrian Pejo)

Spustit audio

Nejposlouchanější

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.