Kdo byli komunisté internovaní v Terezíně? S historičkou Hájkovou o identitě tehdejších vězňů

3. srpen 2017
Růžena Lauscherová, vedoucí komunistické strany v Terezíně

Anna Hájková se dlouhodobě zabývá dějinami holokaustu a přednáší na univerzitě v britském Warwicku. Zájem i kontroverzi vzbudil její projekt zabývající se pozicí homosexuálů mezi oběťmi holokaustu. V připravované knize se zabývá každodenností terezínského ghetta a při své poslední návštěvě Prahy mluvila na své veřejné přednášce specificky o terezínských komunistech a komunistkách.

Česká historiografie se podle Hájkové na téma židovských komunistů nikdy příliš nezaměřovala. Jednoduše řečeno, před rokem 1989 byl problém s jejich židovstvím a po roce 1989 zase s jejich komunismem. Proto se sama Hájková snaží přistupovat ke komunistické ideologii bez hodnocení jako k něčemu, co zásadním způsobem organizuje představu světa i motivy jednání lidí, o kterých píše.

„Lidi nesnáší bezmoc,“ říká Hájková, když popisuje význam ideologie pro komunisty v Terezíně. „Být komunistou znamenalo mít třídní a ideologickou sounáležitost a být součástí širšího, antifašistického odboje.“

Organizovat odbojovou činnost v Terezíně samozřejmě nebylo nic jednoduchého. Podle základního pravidla konspirace o sobě vždy věděli jen lidé v buňkách o třech lidech, z nichž jen jeden byl napojen na další skupinu. Je však možné, že nacisté o některých aktivitách komunistů věděli a nechávali je být. „Vzhledem k tomu, že terezínští komunisté nikdy nepašovali do ghetta zbraně a neorganizovali žádné povstání, tak to těm esesákům vlastně bylo jedno. Nejdůležitější pro ně bylo to, že Terezín funguje jako průchozí ghetto, že lidé přicházeli a odcházeli,“ dodává Hájková.

Anna Horáková

Zajímavým polem výzkumu je otázka identit. Nakolik důležité byla pro komunisty v Terezíně příslušnost k židovství, ke straně a k rodině? A jak se tyto identity střetávaly? K židovství se mnoho komunistů vůbec nehlásilo. Komplikovanější byl ovšem často střet s rodinnou příslušností. Židovská samospráva sama sestavovala seznamy lidí jdoucích do transportu a snažila se přitom zohledňovat přání rodin být pospolu. To ovšem často naráželo na zájmy komunistické strany, která chtěla mít své členy v Terezíně co nejdéle, aby zde mohli dále vyvíjet činnost. Hájková vypráví vzpomínku tehdy mladého komunisty Miloše Pika: „Strana jim řekla, že jejich životy patří odboji a musí se za každou cenu udržet v Terezíně. On byl zároveň maminčin mazlíček a maminka se ho ptala: ‚Milošku, když půjdeme na transport, ty se k nám přihlásíš, že?‘ A on jí řekl: ‚Maminko, ne, já tady musím zůstat za stranu.‘“