Kdo mluví pravdu, kdo lže? Inscenace Zdání klame ukazuje ženskou hrdinku jako hybnou sílu dneška

1. duben 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Studio Hrdinů uvedlo na konci března v české premiéře hru Thomase Bernharda Zdání klame

Studio Hrdinů uvedlo na konci března v české premiéře hru Thomase Bernharda Zdání klame. Tvůrce v nové inscenaci zajímalo nejen téma selhávajícího umělce zahnaného do lidské i umělecké slepé uličky, ale i motiv ženy, který je v původním Bernhardově misogynském díle zatlačen do pozadí. O inscenaci, střetu společnosti s umělcem i o mužském a ženském světě jsem diskutovala s režisérem Janem Horákem a Michalem Pěchoučkem.

„Dají se rozlišit dvě zásadní linie, kterým se Thomas Bernhard věnuje. První je o nevypořádání se Rakouska s nacistickou minulostí a druhá je introspektivní, řeší bytí umělce, jde o touhu o naplnění dokonalosti, která je paralyzující. To je v inscenaci obsaženo také. V jeden okamžik jsme si však uvědomili, že to, co nás na tom především zajímá, je motiv ženy,“ vysvětluje režisér Jan Horák, jak došel k inovativnímu posunu vůči Bernhardově předloze.

Studio Hrdinů uvedlo na konci března v české premiéře hru Thomase Bernharda Zdání klame

Původně je Bernhardova hra dialog dvou stárnoucích bratrů, žongléra a herce. Jsou zahořklí a žijí v izolaci. Zápasí s osamělostí a jsou paralyzovaní perfekcionismem. Lhostejnost k ženskému elementu v Bernhardově díle vedla tvůrce k tomu, že dali v inscenaci akcent na ženu. Navíc se oproti předloze rozhodli pro mladé herce a věkové limity hodili za hlavu, protože úzkost se nevyhýbá ani teenagerovském věku. Celým scénickým děním tak proplouvá téma touhy po umělecké dokonalosti a téma neschopnosti vést život o samotě a být šťastný. Dynamické střety mužské a ženské energie nás konfrontují s vlastním já a pokládají otázku, jak sami sebe identifikovat v dnešním genderově neutrálním světě.

Ke spolupráci režiséři přizvali hudební skladatelku Natálii Plevákovou, která přepsala klasickou hudbu do elektronické podoby, a světelného designéra Marka Koštiala. Vizuální podobu z velké části určila Eliška Brtnická. Na jevišti po celou dobu figuruje obrovský deformovaný geodóm, který vypadá jako konstrukce ve tvaru iglú. V inscenaci funguje jako metafora křehkosti a zranitelnosti. Představuje také nepřístupnou klec, která znázorňuje odloučení od vnějšího světa.

V inscenaci se představují dvě postavy, první je činoherní a reálná (Ivan Lupták), druhá je symbolická a přichází ze světa fyzického divadla (Eliška Brtnická). Ivan Lupták zobrazuje perfekcionistického člověka – umělce a jeho touhu něco v tomto světě ovlivnit. „Postava prvního bratra je typicky bernhardovská postava člověka, který na sebe upletl velkou klauzuru, takový životní purismus, že si zakazuje veškeré radosti proto, aby směřoval k nějaké dokonalosti, a tuto potřebu vyžaduje i od svého okolí. Své okolí šíleným způsobem ovlivňuje a znásilňuje. V tomto rozměru se dá mluvit – co se týká jeho vztahu s partnerkou – až o nějakém domácím násilí,“ vysvětluje Horák.

Eliška Brtnická naopak představuje symbolickou postavu, která se pohybuje pouze po kleci a nikdy se nedotkne země. Pro svou pohybovou performanci má v představení velký prostor. Režisér Michal Pěchouček říká, že ho zajímala především kvalita v pomalosti pohybu. Chtěl vyloučit formální kvalitu a senzaci, kterou člověk očekává v novocirkusovém divadle. „Její postava reprezentuje tři různé dimenze ženského elementu, což jsme se snažili dostat i do toho pohybu,“ dodává Pěchouček.

Studio Hrdinů uvedlo na konci března v české premiéře hru Thomase Bernharda Zdání klame

Ženský element pro tvůrce zpřítomňuje životadárnou a hybnou sílu. „Myslím si, že jsme se tady dlouho plácali v nějakých mužských hrdinech, v historii 20. století, přes existencionalisty a absurdní dramata, a všude tím jediným a správným možným hrdinou byl muž. V současné době mi přijde, že muž je spíš selhávající entita. Ženská hrdinka mě zajímá daleko víc. První bratr Karel si poté, co takzvaně dosáhl toho uměleckého vrcholu, zvolil další téma svého života, že odněkud vytáhne nějakou takzvaně nepoužitelnou ženskou bytost, ze které udělá člověka. A teď nás začne přesvědčovat o tom, že zvládl tento evoluční čin, že z této chudinky vytvořil něco životaschopného, ale vlastně si uvědomí, že selhal a že je to nesmysl. A celý jeho život je vylhaný,“ uzavírá režisér Jan Horák.

Proč Jana Horáka zajímá v současném divadle spíš ženská než mužská postava? Poslechněte si celou reportáž Marie Kobrlové o nově uvedené inscenaci Zdání klame.

Spustit audio